V soukromí prožil významné životní jubileum spisovatel Jan Kostrhun z Podivína. Oslavu pětasedmdesátých narozenin strávil s několika přáteli. „Bylo to velmi nenápadné, abych pokud možno prošel tímto v uvozovkách slavným dnem bez většího povšimnutí. Oslava byla velmi příležitostná s několika přáteli. Pravda, nebylo to zcela nevinné, ale přiměřené situaci a mému věku,“ přemítá Kostrhun.

Literární tvorbu na čas upozadil. Důvod vysvětluje vyprcháním nutnosti psát. „Na druhou stranu jsem byl účastníkem projektu s názvem Vichernice, který připravuje Jihomoravská komunitní nadace. Jedná se o knihu fotografií s textem. Dokumentuje lidový kroj, který slouží ke každodennímu použití. Vichernice se údajně říkalo takzvaným parádnicím z jižní Moravy,“ vypráví Kostrhun.

Pak se pousměje a líčí, jak mu s přibývajícím věkem ubývá volného času. „Je to paradoxní,“ říká Kostrhun s pokrčením ramen.

„Zkrátka a dobře, na nic nemám čas. Obávám se, že se s přibývajícím věkem začínají zkracovat i hodiny a dny. Navíc mám stále mnoho drobné domácí práce,“ popisuje spisovatel, jenž se mimo jiné velmi rád stará o svůj vinohrad.

Vyhlídky do budoucna bere optimisticky a se zdravou dávkou černého humoru. Chce dokončit román s názvem Kupte si své štěstí, na kterém pracuje bezmála třicet let. „Tuto knihu píšu v různých periodách svého života a stále nejsem schopný se dokopat k dokončení. Nevylučuji však, že román může skončit s každou další větou, kterou napíšu,“ podotýká Kostrhun.

A vzpomíná. Jako malý kluk chtěl být novinářem, kterým byl jeho otec. „Zřejmě odtud pochází má láska ke psaní. Má maminka to však nelibě nesla, protože sama si zkusila, jaké je to žít s novinářem a co život s ním obnáší. Její přání bylo, abych byl lékařem. Já se však vzbouřil a na truc jsem šel studovat vysokou školu zemědělskou a už tam jsem začal velmi intenzivně psát,“ rekapituluje Kostrhun.

VENKOVSKÝ ŽIVOT

Nakonec od novinařiny upustil a je za to rád. Jako spisovatel cítí daleko větší volnost. „Mohu psát, co chci, a vymýšlet si, zatímco novinařinu drží fakta. Literatura mne nakonec natolik pohltila, že jsem se jí skoro dvacet let živil. Mým námětem byl vždy prostý venkovský život, neboť tady jsem vyrůstal a tady jsem žil. Nejvíce píši romány, dříve byl čas i na povídky, ale romány jsou velmi časově náročné, takže na povídky již nezbýval čas. Proto jsem od nich upustil,“ uzavírá spisovatel.

ADAM PAVELKA