Před půl rokem to byl obyčejný řidič kamionu z Břeclavi, který po večerech hrává s kapelou rock. Dnes ho zastavují lidé na ulici a drží mu palce. Třiačtyřicetiletý zpěvák Jiří Zonyga se stal finalistou televizní soutěže X Factor a zítra večer bude zpívat o absolutní vítězství.

Minulých dvanáct týdnů, kdy se soutěž vysílala, mu změnilo život. Přesto stále zůstává normálním chlapem, který musí živit rodinu. Klidně si sedne do trávy, popíjí lahváče, mluví břeclavským nářečím a na potkání každému tyká.

Lidé vás najednou poznávají na ulici, pokřikují po vás, chtějí váš autogram nebo fotku. Jaké to je?
Je to příjemné. Kecal bych, kdybych řekl, že ne. Když se nesetkáváte s negativními ohlasy, tak je to v pohodě. A já se s nimi nesetkávám, protože nechodím na internetové diskuze, kde samozřejmě nějaké ty negativní věci jsou.

Kdo vám podle vás posílá do soutěže nejvíce hlasů? Kamioňáci?
Nevím, těžko říct. Asi spíše starší lidé. V Praze se potkávám hlavně se staršími, tak kolem padesáti, šedesáti. Zastavují mě a ukazují na mě, že jsem dobrej a baví se se mnou. Ti mladí pro mě ale asi hlasují taky. Sice jsou takoví odrzlejší. Klidně ti řeknou: Hej vole, zdar Zonyga vole, seš dobrej, vyhraješ to. Nebo přijde paní, které je odhadem třeba pět〜ašedesát, a ta řekne: Nás tak těší, že někdo takový, jako vy, v té soutěži je. No nevím, asi jsem naštěstí zaujal velmi široký okruh publika.

V čem podle vás spočívá kouzlo, kterým jste si získal tolik lidí a dostal se v soutěži až do finále?
Že jsme se do finále dostali já a Ondřej Ruml, je tím, že neměníme styl. Tak jak Ondra je swingař a jazzman, tak já jsem rocker. Samozřejmě, jsem donucený v určité fázi sundat šátek a vzít si třeba klobouk. Ale to kdybych opravdu nechtěl, tak nemusím. I když se trošku změním a posunu do jiné polohy, tak jsem pořád rocker. Takže jak je Ondra Ruml svůj, tak jsem taky svůj.

Před časem jste řekl, že nemáte rád jazz. Jak si tedy rozumíte s Ondřejem, když je „jazzman“ a vy naopak tvrdý rocker?

Hm, to jsem řekl špatně. Ondra mě naučil poslouchat jazz. Jsme spolubydlící, a když s někým bydlíte dva měsíce, je to o určité toleranci,
o domluvě. Jde třeba do koupelny a zeptám se ho: Ondro, můžu si pustit muziku, kterou mám rád, abych si odpočinul? Jasně, že můžeš. No tak jsem si pustil rockovou kapelu Dream Theater. Ondra vyletěl z koupelny a ptá se: Co to je, to je dobré, půjčíš mi to? Takže začal poslouchat moji oblíbenou muziku, a já jsem začal poslouchat jazz. Navzájem jsme si vnutili své hudební styly.

Takže jaký hudební žánr rád nemáte?
Dechovku. Ze všeho nejmíň mám rád dechovku. Třeba cimbálka je pocitová muzika. Ta je prostě úžasná. Ale dechovka je taková um-ca-ca um­ca­ca. To se mi vůbec nelíbí.

Jak odhadujete své šance ve finále?
Myslím si, že jsme s Ondrou tak padesát na padesát. Jestli někdo favorizuje mě, nebo Ondru, to nevím. Rozhodně mezi námi není žádná zášť. Jsme prostě lidé, kteří spolu žili tři měsíce v hotelu. A že spolu jdeme do finále? Tak spolu jdeme do finále no, přece se z toho nezblázníme.

Necítíte se vůbec jako Ondřejův soupeř?
Média nás válcují a dělají z nás soupeře. Máme se spolu třeba fotit v ringu, jako těžká váha proti muší váze. Tak to mi nevadí, proč bych to ne〜udělal. Ale zase odtud potud. Neskláním se k žádným totálním blbostem. Před chvílí volali, že máme spolu jít na pákový souboj. Tak to je přece trapné. Vždyť já mám ruku, jako on nohu. To dělat nebudu.

Chcete zítra vyhrát?
A kdo by nechtěl? Je to prostě soutěž, do které jsme šli. Vždycky chce být někdo první. Je to úplně stejné, jako když jde někdo běhat maraton a bylo by mu jedno, jestli skončí padesátý nebo první. Když to s každým kolem pokračuje dál, tak prostě chci vyhrát. Ale když nevyhraju, tak se z toho nezblázním.

Už víte, co byste udělal s milionem, který vítěz dostane?

Koupím manželce auto, protože nám trošku dodělává. A taky proběhnou nějaké stavební úpravy na rodinném domku. Není to zase až tak moc peněz, aby se nedaly během chvilky utratit.

Ať už vyhrajete, nebo skončíte druhý, X Factor vám určitě změnil život. Bojíte se, že se neuvidíte s rodinou, že kvůli hudbě budete muset zůstat v Praze?
Ne, nechystám se zůstat v Praze. Sice mám nějaké nabídky, ale to se musí ještě dořešit. Je pravda, že pokud chce být člověk v muzice na úplné špičce, tak asi do Prahy musí. Ale já jsem zvyklý hodně jezdit. I kdybych dostal nabídku do Prahy, tak budu pořád jezdit domů do Břeclavi. Ujet tři sta kilometrů za tři hodiny, to nebude žádný problém.

Ale přece jenom, kdyby bylo nějaké vystupování v Praze, tak to rodinný život ovlivní. Nebo ne?
Stejně jsem jezdil kamionem a byl jsem doma jenom o víkendech. Asi se to obrátí a budu kvůli koncertům pryč o víkendu, ale dopoledne a přes den si rodiny užiju daleko víc. Pokud mě bude hudba totálně hltit, tak zvolním.

Máte dceru z prvního manželství, která studuje. Manželku a dvouletou dceru. Půjde uživit tolik lidí jen zpíváním?
Nepotřebuji vydělávat miliony. Stačí, když zajistím dceru z prvního manželství, aby nemusela někde živořit. A také když se manželka bude starat o Tamarku a nebude muset chodit do práce. O nic víc mi nejde. Nepotřebuju nová auta a vily. Máme pěkný baráček, tam něco pospravujeme, pokud se vydělají nějaké peníze. Hlavně zabezpečit holky, aby se jim dařilo, tak jak se má dařit, a abychom nemuseli být nervózní kvůli penězům. Když to nepůjde, tak holt řidičák mi nesebrali, nemám ani jeden bod pryč, tak se klidně můžu vrátit za volant.

Máte už nějaké konkrétní pracovní nabídky na zpívání?

Dostal jsem celkem seriózní nabídku na muzikál. Nechci o ní ještě moc mluvit, abych to nezakřikl. Ale každopádně chci být zpěvák na rockovém pódiu a být tak nějak svůj. Ale teď je ještě brzo o tom mluvit. Zatím mě ještě válcuje X Factor, příští týden už to bude něco úplně jiného.

Jste rocker. Kdyby přišla nabídka jiného typu, kam až jste ochoten zajít?

Mně musí muzika sedět. Už jsem řekl, že trošku koketuji s nějakým muzikálem. Ještě jsem ale neřekl napevno, jestli tam budu, nebo nebudu. Tento muzikál mi zrovna nevadí, protože je to dobrá muzika a přede mnou tam zpívali rockeři. Ale opravdu bych nešel zpívat něco, co by mi nesedělo. Prostě, kdyby mi někdo nabídl hromadu peněz za zpívání s dechovkou, tak tam nepůjdu.

Působíte dost unaveně. Je X Factor náročný? Je to hra nervů?
Myslím, že si málokdo umí představit, jak je to psychicky náročné. Prostě nářez. I když o mně píšou, že jsem pohodář a že si tam z toho nic nedělám, tak je to úplná blbost. Možná tak působím, ale jsou to obrovské nervy. Ne že by se z toho člověk skládal k zemi, ale je to o tom, že čtyřicetkrát zazpívá písničku bez problémů. O půlnoci ji v klidu v pohodě dám. Pak v neděli stojím za stěnou, která se otevírá a vcházím na pódium. Bubeník ťukne čtyřikrát do paliček a všechno člověku vymizí z hlavy. Ale je fakt, že v přímém přenosu se většinou zadařilo a kromě pár slovíček to vždycky vyšlo.

V neděli budete v soutěži zpívat naposledy, takže už můžete trochu bilancovat. Co vám X Factor dal a co vzal?
Nebudu říkat, že jsem nebyl tři měsíce s rodinou, stejně jsem za nimi jezdil. Dal mi trošku více sebevědomí, trošku nějakého nadhledu, setkání s úžasnými lidmi, s dokonalými muzikanty. Je toho moc. Takže abych to shrnul: velmi mnoho mi to dalo, ale nic mi to nevzalo. Možná trochu rodinu, ale k té se zase vrátím a bude to všechno tak jako dřív. Budu dělat stále svoji práci a pokračovat v tom, co dělám. Ale budu strašně rád, až X Factor skončí.

Kdo je Jiří Zonyga

l Narodil se 7. září 1964
l Pochází z Lanžhota a bydlí v Břeclavi
l Před soutěží X Factor pracoval jako řidič kamionu
l Z prvního manželství má dceru Blanku, která studuje na Karlově univerzitě v Praze. Se současnou ženou Helenou má dvouletou dceru Tamaru

Šel byste do toho znovu?
Ne.

A chtěl byste, aby bylo vše jako předtím? Aby X Factor vůbec nebyl?

Ne, to ne. To bych lhal, kdybych souhlasil. Jsem rád, že X Factor byl. Samozřejmě že kdybych vypadl v prvním kole, tak bych asi mluvil jinak. Ale tím, že jsem se dostal až do finále, jsem za soutěž rád. Když však vím, co celá soutěž obnáší, tak bych do ní už znovu nešel. Možná si lidé řeknou: ale co ten kretén namluví, vždyť je to úplně v pohodě. Není to v pohodě.

Co je na soutěži nejhorší?
Jsou to příšerné nervy. Vytrhne to člověkovi život z kontextu. Zkuste být tři měsíce někde bez rodiny, ti mladí bez rodičů. To žijete úplně jiným způsobem než dřív. Myslím, že podruhé už bych to neudělal. Už by mě nikdo nepřemluvil.

Proč jste se vlastně do soutěže přihlásil? Přece jenom by se mohlo zdát, že je nastavená pro mladší ročníky.
Byla to první soutěž, kde byla možnost přihlásit se i v mých letech. Tak jsem to zkusil. No, vlastně nezkusil, Petr Brantalík z Břeclavi, můj kamarád, mě přihlásil a pořád přemlouval, ať jedu na casting. V mých letech to fakt byla poslední šance. Později už bych do žádné soutěže asi nevlezl.

Učil jste se někdy zpívat? Jak jste se ke zpěvu vlastně dostal?

Ne, nikdy jsem se zpívat neučil. Všechno šlo přirozenou cestou. Od čtrnácti let hraji na bicí. Pak byla v kapele potřeba zazpívat nějaká písnička, tak jsem to zkusil. A od té doby zpívám. Roky jsem zpíval za bicími v různých kapelách. Pak si ale člověk musí uvědomit, co je pro něj lepší. Jestli hraje lépe na bicí, nebo zpívá.

A vy jste tedy lépe zpíval?

Myslím si, že jako zpěvák jsem užitečnější.

Vrátíte se ještě ke hraní v kapele, se kterou jste vystupoval před X Factorem?
Byla to fajn kapela, všechno dobré. Ale nevím. Řeknu to jednoduše. Mně se za ty tři měsíce, co jsem byl v Praze, neozval z kapely vůbec nikdo. Že by řekli, zpíval jsi špatně nebo dobře. Takže je ve mně takový boj. Mrzí mě, že mi kamarádi nenapsali ani textovku. Jsou na mě asi naštvaní. Celkem je chápu.

Proč by na vás měli být naštvaní? Mají důvod?
Protože jsem jim vlastně utekl, prostě jsem vzal roha. Sice jsem jim řekl, že s nimi neskončím, ale mám pocit, že jsem měl jasno, už když jsem do té soutěže naskakoval. Věděl jsem, že když se mi bude v X Factoru trošku dařit, že už se do kapely nevrátím. Takový je život.

Zdeňka Savarová