Když přišel kolem čtvrté odpolední domů, začalo drobně pršet. „Po páté hodině mě otec upozornil, že vesnice je zaplavená, v kostele bylo třicet centimetrů vody. Se sousedem jsme se jeli nákladním autem podívat na šachtu, ale nedalo se tam projet, voda tekla až do kabiny. Viděli jsme, jak voda smetla rozestavěné domy," vybavuje si úterý devátého června 1970 Gregorovič.

Pětapadesátiletému Františku Brhelovi bylo osudného dne deset let. Jeho otec pracoval převážně v kanceláři jako zeměměřič. Důlní chodby ale často procházel. „Nepřišel z práce jako obvykle, zatelefonoval až večer. Maminka říkala, že se na šachtě něco děje. Doma se neobjevil několik dnů. Hledal na povrchu místa, kde by se daly vyvrtat sondy. Věděl, kde chodby stoupají vzhůru a mohla by se v nich vytvořit vzduchová kapsa. Neměli jsme od něj žádné zprávy, mobily tenkrát ještě nebyly," vypověděl Brhel. Od známých ale informace o neštěstí přicházely. „Měli jsme celou dobu strach," přiznal.

Také potvrdil, že v Šardicích je vzpomínka na velké důlní neštěstí ve střední Evropě stále živá. „Proto nechystáme žádnou hromadnou akci, v předvečer tragédie jen položíme květiny k památníku se jmény obětí před obecním úřadem. S Hornickým spolkem, který sdružuje bývalé zaměstnance všech dolů, do září postavíme pomníky za Šardicemi na místa, kde byly dříve šachty," uvedla starostka Šardic Blažena Galiová.

Posteskla si, že děti dnes už ani nevědí, proč starší říkají, že jdou k Dukle nebo k Devátému květnu. „Pamětníci se sejdou v září na Dni horníků," upřesnila.

Obrovská průtrž mračen před pětačtyřiceti lety trvala jen necelou hodinu. Voda se valila od Stavěšic a vytvořila u dolu velké jezero s dravou řekou místy až sto metrů širokou. Hladina dosahovala až do výšky dvou metrů. Přes dříve vyrubané prostory se voda, bahno a písek provalily do dolů. Zaplavily dvaatřicet kilometrů chodeb. Na mnoha místech se propadl podemletý povrch.

Živel se hnal přes Šardice a kolem hlavní silnice hladina sahala až nad prahy domů. V níže položených zahradách byla i u korun stromů.

Podle Miroslava Gregoroviče bylo nejmladšímu horníkovi, který zahynul, kolem osmnácti let. Nejstaršímu třiapadesát. „V dílnách jsme tenkrát vyráběli takové válečky, do kterých bychom na sondách vkládali pro zavalené kamarády konzervy a vodu, pokud by se poklepem na sondu ohlásili. Manželky horníků i s dětmi na Dukle tři dny čekaly marně," sdělil předseda Hornického spolku.

Na záchranné akci se podíleli záchranáři ze Slovenska a Polska a experti z někdejší NDR a Sovětského svazu. Oběti důlní tragédie nalézali postupně, posledního čtyřiatřicátého našli až v polovině října.