Děti se v tělocviku výrazně zhoršily. Do hodin raději nosí omluvenky

Zatímco v roce 1995 věnovaly děti od šesti do patnácti let pohybu průměrně tři hodiny denně, o dvacet let později je číslo výrazně nižší. Jen pětačtyřicet minut. Alarmující stav, který se odráží i na fyzické zdatnosti dětí, chce změnit projekt Českého olympijského výboru a společnosti Sazka. „Lepší je sportovat než sedět u počítače. Součástí projektu je mimo jiné měření výkonů," popsal ředitel komunikace Sazky Václav Friedman.

Školáky první ročník takzvaného olympijského víceboje testoval od loňského října do prosince v klasických disciplínách tělocviku. „Jde například o běh na šedesát metrů, skok do dálky, sedy lehy nebo hod basketbalovým míčem," vyjmenoval Friedman.

Děti si své sportovní výsledky zapisovaly do speciálních sportovních knížek, které pak odborníci vyhodnotili. Podle analýzy jsou nejzdatnější školáci v Libereckém kraji, Vysočina se spolu s Prahou dělí o třetí až čtvrté místo, Jihomoravané skončili sedmí. Nejhůř dopadly děti v Plzeňském kraji.

Analýza zároveň srovnávala výsledky chlapců a děvčat. Dívky podle ní dominují v pružnosti a rovnováze, chlapci pak v ostatních pohybových schopnostech, rychlosti, vytrvalosti, hbitosti a síle.

Učitelku tělesné výchovy Jaroslavu Strouhalovou z brněnské základní školy v Bosonožské ulici výsledky nepřekvapily. „Děvčata se nevěnují téměř žádným sportům, chlapci dělají závodně alespoň něco. Děti raději sedí u počítače, pohyb jde stranou. Pak se bojí, když třeba vytáhnu ve třídě hrazdu nebo mají udělat kotoul," shrnula.

Že školáci věnují pohybu minimum času, potvrzuje i tělocvikář Vladimír Maša ze Základní školy Palachova ve Žďáru nad Sázavou. „Stačí pohled na obyčejné hřiště, kde je dnes mnohem méně dětí než dřív. V tělocviku se tak snažíme vše dohánět kombinací základní gymnastiky s hrami," konstatoval Maša.

Podle odborného asistenta na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně Jana Cacka je ale problém i ve vyučujících. „Třeba v atletice pořád zkouší závodní provedení. Učitelé nepřebírají módní pohybové trendy a formy výuky, které děti baví. Ty se pak bojí, protože nejsou mentálně připravené. Zaběhnout patnáct set metrů naplno je těžké i pro dítě, které sportuje, natož pro takové, které sedí sedm dní v týdnu u počítače," poznamenal.

Děti podle školních osnov mají tělocvik dvě hodiny týdně. To však podle Strouhalové nestačí. „Chce to minimálně o hodinu víc," podotkla s tím, že zásadní problém je také v omluvenkách. „V každé třídě se najdou děti, které je do tělocviku nosí pravidelně," dodala. Tento fakt dokládá i analýza výsledků z projektu. Děti podle ní necvičí rády, tělocvik je jejich třetí nejméně oblíbený předmět.

Analýza také ukázala, že neplatí zažitá domněnka, podle které se děti na venkově a v malých městech víc pohybují. „Naopak, jejich průměrné výsledky jsou v porovnání se školáky z velkých měst horší," uvedl docent Tomáš Perič z Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze, který výsledky zkoumal.

Projekt je podle organizátorů první krok ke zlepšení. Další se má zaměřit na výživu dětí. „Dnešní školáci si třeba vůbec nenosí svačiny. Peníze pak utrácí například za brambůrky a svým způsobem hladoví. Strava s pohybem dětí přímo souvisí. Vyvíjející se tělo potřebuje především vápník a vitamin D, aby mohlo dosahovat lepších výkonů," popsala brněnská výživová poradkyně Michaela Miháliková.

PRO ZVĚTŠENÍ KLIKNĚTE.

Tělocvik dnes dětem snižuje sebevědomí

Brno - Děti mají problémy s pohybem, raději si hrají na počítači. Pak jim tělocvik nejde a mají ve škole problémy se sebevědomím. Začarovaný kruh denně řeší brněnská rodinná terapeutka Marie Plevová. „Zpětně se tento problém pak odráží i na jejich fyzické kondici. Trpí bolestmi v zádech a mají ploché nohy," potvrzuje.

Podle ní tělocvik nepatří mezi oblíbené školní předměty. „Děti, které ke mně dochází, nechtějí cvičit. Bojí se. Když jim tělocvik nejde, mají divný pocit před kamarády, snížené sebevědomí a samy sebe nevnímají pozitivně," vysvětluje Plevová.

Do skutečných psychických problémů se ale dostávají až v okamžiku, kdy je kolektiv začne považovat za nešiky. „Školství je dost nastavené na výkon. Pokud se oceňují pouze první, druhá a třetí místa, vede to k soutěživosti, ale zároveň k pocitu, že nikdy nebudu úspěšný," tvrdí terapeutka.

Podle ní se v poslední době začíná o problematice debatovat. „Dostává se do popředí. Sportovní kroužky nejsou ale ještě pořád obsazené, jak by mohly být," myslí si žena.

Svůj díl viny podle Plevové nese škola i rodina. „Odvést dítě do kroužku, na to je potřeba čas a prostor. Mně se například líbil model, který jsem viděla v rakouských vesnicích. Z peněz pěti vesnic se v jednom místě postavil společný, slušně vybavený sportovní areál, ve kterém organizátoři pořádali různé soutěže a hry. Právě tímto způsobem chtěli děti přivést zpátky k tělocviku," povídá.

Důležité je také zaměření na potřeby a záliby dítěte. „Jeho nezájem o tělocvik může pramenit ze skutečnosti, že ho rodiče posílají na sport, ke kterému nemá vztah," připomíná.

Problémové jsou podle ní i omluvenky. „Rodiče mají velkou moc. Pokud dítěti dovolí bezdůvodně necvičit, tak s tím učitelé nic nenadělají. Rodiče přitom nemají potuchu, že jim ubližují. Zdravotní problémy si můžou přenést i do dospívání, třeba s páteří," upozorňuje.

Zásadní slovo a vliv mají rodiče, říká učitelka tělocviku

Humpolec /ROZHOVOR/ - Jitka Beránková učí tělocvik dvacet let na Základní škole Hradská v Humpolci na Pelhřimovsku. Kromě své profese čtvrt století trénovala basketbal a stará se také o tamní fotbalový klub. „Přístup dětí k tělocviku a sportu obecně se zásadně změnil," tvrdí na základě svých zkušeností šestapadesátiletá tělocvikářka.

V čem změny pozorujete?

Velká část dětí má tělocvik stále ráda, ale změnil se především fakt, že se méně hýbou. A to hlavně mimo školu.

Je rozdíl v přístupu u chlapců a dívek?

Myslím, že záleží na věku. Většinou je to tak, že mezi žáky prvního stupně nejsou výrazné rozdíly. Jakmile ale přijdou do sedmé třídy, tak kluci stále rádi cvičí, ale děvčata začínají být línější a pohodlnější. Dřív to tak nebylo. Teď se velice často z hodin omlouvají a hledají výmluvy, proč necvičit.

Změnil se i přístup rodičů k tělesné výchově?

Se školou moc nespolupracují. Když s nimi mluvím, tak si stěžují, jak jsou dnešní děti nesportovní a jak se jim škola nevěnuje. Jakmile jim ale začnu vyprávět o tom, jak se děti z tělocviku neustále omlouvají, tak už to dál neřeší. Což je zvláštní paradox, protože omluvenky na tělocvik píšou rodiče.

Co podle vás může za nezájem o sport?

Největší problém jsou počítače a sociální sítě. Dnes navíc děti mentálně i fyzicky dříve dospívají a v sedmé osmé třídě už běžně navštěvují diskotéky a chtějí poznávat dospělejší svět.

Jde je ke sportu motivovat?

O to se neustále snažím. Jakmile zjistím, že dítě má vlohy pro nějaký sport, okamžitě s ním začnu mluvit a pokouším se ho lákat do různých oddílů. Připomínám, že sport vychovává a že pohyb je důležitý pro zdraví. Ale zásadní slovo a vliv mají rodiče.