Hradní stráž je symbol. Turisty už vnímám jen jako komparz, svěřuje se Novotný

Kromě služeb na strážním stanovišti před hradem hlídá také Královskou zahradu, zámek Lány nebo zajišťuje bezpečnost při státnických akcích. „U Hradní stráže chci vydržet co nejdéle. Práce mě baví a naplňuje. I když dojíždím přes dvě stě kilometrů, tak mám paradoxně víc času na rodinu, než když jsem pracoval u soukromníků blízko domova. A samozřejmě i lepší plat. Neměnil bych,“ říká čtyřicetiletý muž.

Jak jste se k práci u Hradní stráže dostal?

Vystřídal jsem několik zaměstnání a brigád. Přivydělával jsem si i jako taxikář. Asi deset let jsem podnikal v rybařině. Měl jsem obchod. V konkurenci internetových obchodů jsem se později nedokázal uživit a zabalil jsem to. U soukromníků byl v minulosti často problém s výplatou, která nechodila včas. Neměl jsem jistotu. To s rodinou moc skloubit nejde. Na úřadu práce jsem pak uviděl náborový leták k Hradní stráži.

Co vás lákalo?

Upřímně řečeno, to byla jistota stálého příjmu. A také disciplína a řád. Navíc u Hradní stráže není pravděpodobnost, že bych byl zařazen do nějaké zahraniční bojové mise, příliš velká. To bych s ohledem na rodinu nedal. Teď v červenci od nás vyjíždí šest kluků do Afghánistánu a jeden do Litvy.

Ředitel SAKO Jelínek: Jízda mezi natěsnanými auty? V tom jsou popeláři mistři

Jak náročné bylo se k ní dostat?

Trvalo mi to asi rok. Nejdřív musí člověk projít kompletní zdravotní prohlídkou a zvládnout náročné fyzické testy. Velkým sítem byly psychotesty. Pak následoval tříměsíční výcvik ve Vojenské akademii ve výcvikovém středisku Armády České republiky ve Vyškově. Tam to bylo také velmi tvrdé a část lidí vypadla. Několikrát jsem to chtěl zabalit. Opravdu jsem si sáhl na dno, ale nakonec jsem se, jak se říká, kousl a vydržel. Prošel jsem a následoval měsíční „hradní“ kurz, kde bylo hodně učení. Předpisy, pořadové cviky, školení ohledně zbraní. Člověk také musí projít bezpečnostní prověrkou Národního bezpečnostního úřadu.

Popište, co vlastně obnáší práce u Hradní stráže?

Spousta lidí si myslí, že se jen střídáme na stráži v budkách na Pražském hradě. To je ale jen zlomek naší práce. Hlídáme Královskou zahradu, komplex Lány a také zajišťujeme bezpečnost při státních návštěvách, oficiálních a reprezentačních akcích hradu a podobných příležitostech. Stráž je v pohotovosti čtyřiadvacet hodin denně. Máme i motocyklovou jednotku a třeba i jednotku psovodů.Zdroj: archiv Jana Novotného

Vraťme se ještě ke službě ve zmíněné „budce“ před Pražským hradem. Jak je to náročné? Denně se s vámi musí fotit davy lidí…

Samozřejmě je to náročné. Ale je to o zvyku. Já už se turisty naučil vnímat jako komparz. Navíc tam nestojíme celý den. Po hodině se střídáme. Za den jsou to kvanta společných fotografií. Nemám s tím problém. Hradní stráž je symbol a lidé se s námi mohou fotit, když se chovají slušně. Najdou se i turisté, kteří se nás snaží nějak rozhodit, rozesmát. Když už je to přes čáru, zasáhne kolega, který má službu mezi budkami. Samostatnou kapitolou jsou děti. To člověku kolikrát cukají koutky, ale musí se držet. Zatím jsem žádnou vyloženě vyhrocenou situaci nezažil. Většina turistů se chová rozumně.

Ne však všichni…

To ne. Spousta lidí nechápe bezpečnostní opatření a kontroly před vstupem na hrad. Bohužel doba je taková. Prochází se bezpečnostními rámy, kde provádějí kontroly příslušníci Policie ČR. Cizinci to většinou berou s úsměvem a opatření chápou. Přitom v zahraničí se jedná o naprosto běžnou věc a lidé tato opatření respektují.

Při své práci se setkáváte se známými a vlivnými lidmi…

Ano. Diplomaté, politici, ale také známé osobnosti, herci, sportovci, vědci. Ale moc to neprožívám. (úsměv) Jen se snažím dělat svou práci, jak nejlépe umím. Musím se soustředit, a ne dumat, kdo slavný nebo známý stojí opodál. Jedna z našich povinností je také poznat ústavní činitele z důvodu vzdávání pocty, vpuštění do areálu nebo z něj a podobně.

Z Blanska do Prahy je to přes dvě stě kilometrů. Dojíždíte. Máte vůbec čas na rodinu?

Je to paradox, ale mám teď mnohem více času na rodinu než předtím. Do Prahy jedu třeba v pondělí na tři dny. Pak jsem tři čtyři dny doma. Sice děti a manželku několik dní nevidím, ale pak jsem zase několik dní tahem doma. Vyhovuje to mně i manželce a neměnil bych. Mám stálý a slušný plat a dojíždění není tak hrozné. Vlakem je to něco přes dvě hodiny.

Místo volání si lidé v budce vypůjčí knížku

Ve službě nosíte nabitou zbraň. Jaký je to pocit?

Je to velká zodpovědnost a nervy. Voják je samozřejmě vždy potencionální cíl. V okolí Pražského hradu se pohybují tisíce lidí denně a stát se může cokoliv. Ve službě musí být člověk neustále ve střehu. Ale jsme na takové situace vycvičení.

Musíte se nějak udržovat ve formě?

Chodím plavat, občas si jdu zaběhat. Do posilovny už nechodím, přesto máme neustále k dispozici vlastní posilovnu přímo v areálu kasáren. Teď jsou pro mě největší posilovna děti. S nimi, když jsem doma, různě blbneme. Ještě když přijdeme na návštěvu k mladšímu bratrovi, který má tři děti, tak je to docela zápřah držet s nimi krok. (smích) Jednou ročně máme přezkoušení z fyzické zdatnosti. Zatím jsem s tím neměl problém. Neustále jsme také pravidelně zkoušeni a testováni ze znalostí a dovedností potřebných k výkonu strážní služby.

Když jste doma a máte chvilku pro sebe, jak nejraději odpočíváte?

Rybařím. To je moje srdcová záležitost. Nemám moc rád sedavou rybařinu. Toulám se s přívlačovým nebo muškařským prutem v okolí řeky Svitavy a lovím pstruhy. Snažím se navštěvovat místa, kam nechodí moc lidí a kde je klid.

Jaké jsou vaše profesní plány do budoucna?

U Hradní stráže chci vydržet co nejdéle. Práce mě baví a naplňuje. Věkový limit zde není. Doufám, že mi zdraví bude sloužit.

Cesta do Starého Blanska? Po objížďce o dvanáct kilometrů dále