Vyhrála jste jihomoravského Živnostníka roku. Berete tuhle soutěž prestižně?

Je to pro mě ocenění čtyřiadvacetileté práce a podnikání, jehož součástí byly vzlety i pády. Ceny si velmi vážím, dostala jsem ji dokonce už podruhé. A už teď se těším na celostátní kolo do Prahy. (úsměv)

Zmiňujete pády. Co vás v profesní kariéře nejvíc potrápilo?

Původně jsem měla pět cukráren, nyní už jen dvě. Zbylé jsem v minulosti musela zavřít, což pro žádného podnikatele není nic příjemného. Teď mám v Brně jednu pobočku nedaleko Mendlova náměstí v Křížové ulici a druhou na Palackého třídě.

V cukrařině podnikáte už téměř čtvrt století. Co vás k tomuto oboru přivedlo?

Půl roku jsem byla nezaměstnaná inženýrka. Měla jsem sice praxi v ekonomice, ale také desetiletá dvojčata. V roce 1991 jsem nemohla najít práci. A v té době jsem vlastnila dům naproti Semilassu.

Tam jste začala?

Ano, nejdřív jsem si udělala rekvalifikaci. Ve vlastní firmě jsem poté získala výuční list a mistrovské zkoušky. Můj velký koníček, ještě předtím než jsem začala podnikat, byl totiž perníček. Ale perníkářství by mě neuživilo, tak jsem ho propojila s cukrářstvím.

Proč jste volila zrovna název Pusinka?

Jde o sladké slovo. Navíc když se podíváte na naše logo, písmeno I v názvu je ve tvaru poháru, což nás dokonale symbolizuje.

Máte vystudovanou ekonomii na vysoké škole. Pracovala jste vůbec v tomto oboru?

Ano, dělala jsem ekonomku práce nebo cenovou referentku. Pětkrát jsem se stěhovala a měla jsem sedm zaměstnání. Pracovala jsem i na ekonomickém odboru, v Jednotě, domě dětí nebo na konzulátu.

Teď vás živí sladkosti. V cukrárně máte navíc téměř pořád frontu. V čem spočívá tajemství vašeho úspěchu?

Tenkrát jsem si dovolila tu drzost, že jsem si jako inženýrka otevřela cukrárnu. A mezi tehdy praktikujícími cukráři to skutečně drzost byla. Vždycky jsem šla jinou cestou a snažila se být originální. To je má obecná rada pro začínající podnikatele.

Vaše specialita jsou třeba dorty na počkání. Jak to funguje?

Máme tu výhodu, že pracujeme sedm dní v týdnu. Výrobky jsou tedy stále čerstvé. Uděláme korpus, který promažeme, potáhneme a připravíme. A buď ho nakrájíme do obchodu, nebo ho můžeme prodat v celku. Zákazník tedy nemusí čekat, než celý dort upečeme a promažeme. Stačí ho jenom dozdobit podle přání. Takže buď můžeme dort prodat nakrájený, na počkání anebo na objednávku.

Zaměřujete se také na dorty na objednávku s příběhem…

Pro každého připravujeme originální variantu. Pro zahrádkáře uděláme dort jako záhonek s mrkví, zelím a ředkvičkami. Jedna dopravní firma měla v logu želvy a její šéf měl narozeniny, tak jsme na dort dali tři tahle roztomilá zvířátka. I logo firmy se dá ztvárnit takovým způsobem. Říkám tomu cukrářská sochařina. Nebo jsme například dělali svatební dort manželům Ježkovým, takže měli na dortu dva ježky.

Svatby děláte také na klíč?

Vedoucí si domluví schůzku, aby jim vysvětlila možnosti, obhájila cenu a hlavně poradila.

Myslíte i na diabetiky?

Čtyřiadvacet let děláme výrobky s umělým sladidlem a také ty, které jsou slazené medem. Další specialita jsou židovské sušenky. To jsou také sušenky s příběhem. V těstu je nasypaný mák, což je velice zvláštní a neobvyklé.

Jak jste na něco takového přišla?

V brněnské vile Tugendhat byla před třemi lety módní přehlídka Dáma v kožešině a organizátoři mě oslovili s poptávkou po nějaké originální sladkosti. Snažila jsem se, aby nějak souvisela s vilou a jejich původními majiteli. Zapátrala jsem tedy v židovských kuchařkách a našla jsem tyhle sušenky. Tehdy ve vile měly premiéru.

Proslavil vás také dort pro Galerii Vaňkovka. V čem byl speciální?

Před devíti lety Vaňkovka měla první narozeniny. Tenkrát nás oslovili a my jsme vyrobili ořechový dort s višňovou marmeládou a potažený marcipánem. Byl velký a sestavoval se až na místě. Cukráři měli logo firmy na pracovním oblečení a začali chodit zákazníci, kteří takový dort také chtěli. Celých devět let jsme ho tedy vyráběli, byl velmi populární. A letos k desátým narozeninám jsme upekli takový, který vážil 280 kilogramů. Zopakovali jsme si tedy dort pro Vaňkovku, ale v trochu jiném provedení.

Byl ještě nějaký další výrobek rekordní?

Loni jsme připravovali sochu Spidermana. Vážil asi třicet kilogramů. Stejně měl i dort, který vypadal jako kelímek s čokoládou. Bylo to pro firmu, která vyrábí čokoládový nápoj. Kelímek má užší základnu, takže jde o velmi náročný způsob. Jak z hlediska výroby, tak následného převozu.

Jaký je vůbec váš nejoblíbenější zákusek?

Nejradši mám tvarohový dort. Ten je opravdu originální, protože ho doma dělala moje maminka.

Oblíbený a známý je také váš perníkový řez, který získal spoustu ocenění včetně toho za nejlepší regionální potravinu…

To je zákusek, který je možná na první pohled obyčejný, ale také jedinečný. Děláme z něho i dorty, které potahujeme marcipánem, takže se tam snoubí další zajímavá chuť.

Majitelka cukrárny Pusinka Jarmila Křížová.

Na které další originální výrobky zákazníky lákáte?

Například na špičky z pravé šlehačky a čokolády, takže jsou až hořké. V dnešní době je hodně moderní si kupovat až devadesátiprocentní čokoládu. Špičky proto někdy nestačíme téměř vyrábět. Lidé mají rádi také koňakový dort. Je z pravé živočišné šlehačky a s příchutí vaječného koňaku a s čokoládovým korpusem. Inspirovala jsem se pařížskou špičkou.

A kde všude inspiraci nacházíte?

To je jednoduché. Pečeme na přání zákazníkům, kteří přinášejí nápady. Spoustu věcí člověk najde na internetu. I tak si ale zakládáme právě na originalitě.

Na tolik práce jeden člověk rozhodně nestačí. Kolik zaměstnanců máte?

Ve dvou brněnských pobočkách pracuje dohromady šestnáct lidí.

Na co při výběru nových pracovníků kladete důraz a jak je sháníte?

Těžko. Zrovna aktuálně hledáme prodavačku a lidé si nejspíš myslí, že tuto práci může dělat každý. Jenže vzhledem k tomu, že u nás často bývá fronta, musí mít nějaké zkušenosti.

Co přesně máte na mysli?

Třeba rychle a úhledně naskládat zákusky. Jinak máme také učňovské středisko. Současný mistr je můj učeň, takže se i tímhle způsobem snažíme vychovávat následovníky.

Pomalu se blíží Vánoce a vy už přijímáte objednávky. Uspokojíte každého?

V žádném případě. Když dobře upečete, lidé to ochutnají, vrátí se k vám a zároveň o výrobcích řeknou sousedům. To je nejlepší reklama.

Objednávky přijímáte od začátku října. Ptají se někteří zákazníci i dřív?

Většinou už v létě to zkouší ti, na které se loni nedostalo. Když jsme před lety začínali, dělali jsme sto kilogramů vánočního cukroví, loni už to byla tuna. Bohužel nemůžeme vyhovět všem. I přes obrovský zájem jsem už několik let nezvýšila cenu cukroví a navíc v říjnu máme desetiprocentní slevu na Vánoce.

Máte otevřeno sedm dní v týdnu. Jak moc je to ve vašem oboru náročné?

Velice. Jak pro zaměstnance, tak z hlediska organizace. Například sanitární den děláme za pochodu, nemůžeme zavřít. A třeba práce řemeslníků a další nezbytné opravy děláme v noci.

Další důvod, proč vás odborníci i laici oceňují, je fakt, že si zakládáte na kvalitních surovinách. Odkud je berete?

Od našeho výhradního dodavatele. Některé suroviny jsou ale i zahraniční. Mimo to bereme šlehačku, máslo, tvaroh a mléko z mlékárny v Olešnici na Blanensku. Děláme hodně výrobků ze šlehačky, pravé živočišné, to v dne-šní době není samozřejmost. Používáme také čerstvá vejce. Každý den ráno cukráři přijdou a začnou pracovat na věnečcích a větrnících, pak přicházejí na řadu další. V devět ráno otvíráme a všechno musí být připravené.

Dnes jsou moderní podniky, které vyrábějí a prodávají například muffiny. Jak se na tento záměr díváte?

Muffiny jsou spíš pekařská záležitost, stejně například makronky. Ale to jsou věci, do kterých nikdy jít nehodlám. Chci si zachovat svoje speciality.

Speciální je i vaše spolupráce s neziskovou organizací Zdravotní klaun, která se zaměřuje na využívání humoru ve zdravotnictví. Jak vznikla?

Před třemi lety byla moje vedoucí na vážné operaci páteře. Při návštěvě jsem potkala právě klauny, které jsem okamžitě požádala, jestli by jí také nemohli přijít po-přát. Jejich práce si nesmírně vážím, proto na organizaci přispívám. Myslím, že v nemocnici jsou hodně potřeba. Spolupracuji také s Dětskou nemocnicí v Brně.

Jak konkrétně?

Už jde o tradici, že před Vánocemi děti ze základní školy při nemocnici vystavují u mě v cukrárně v Křížové ulici malované obrázky. Vždy jde o prodejní výstavu. Děti si za obrázek určí jen symbolickou částku, ale lidé vždy dají víc. V nemocnici pak peníze použijí na barvy a další potřebné věci. To je moje malá pomoc. A na Mikuláše jim zase dávám zákusky.

Poslední otázka. Snídáte ráda sladké?

(úsměv) Jak kdy. Střídám to. Na snídani mám nejradši krupicovou kaši.