Vládní koalice z důvodu zvýšení příjmů do státního rozpočtu uvažuje o znovuzavedení karenční doby. Nově by tak zaměstnanci neměli na náhradu mzdy během prvních tří dnů nemoci nárok. O tom, zda je takový krok opodstatněný a zda zaměstnanci nemocenskou nezneužívají, se dočtete v rozhovoru s jihomoravským předsedou Sdružení praktických lékařů Ivem Procházkou. Proč považuje za dobrý nápad takzvané sick-days? A z jakého důvodu by se zavedením karenční doby na chování těch nejchudších nic nezměnilo?

Jaký máte jako lékař názor na znovuzavedení karenční doby, a sice na to, že by zaměstnanci nedostávali náhradu mzdy za první tři dny nemoci?

Já myslím, že je to racionální cesta. Za více než třicet let své praxe totiž mohu porovnat, jakým způsobem se ochota pacientů k dočasné pracovní neschopnosti vyvíjela. V době, kdy se karenční doba zavedla a zaměstnanec neměl nárok na náhradu mzdy během prvních tří dnů nemoci, nebyl počet kontaktů lékařů s infekcí zdaleka takový, jako když se karenční doba zrušila a náhrada mzdy se začala proplácet už od prvního dne. Počty pracovních neschopností se od té doby výrazně zvýšily. Současně si nemyslím, že bychom zavedením karenční doby populaci nějak zdravotně ohrozili. Dospělí lidé jsou schopni na základně svých příznaků posoudit, zda do práce jít, nebo zůstat doma. Rád bych však podpořil zaměstnavatele, aby zaměstnancům ve svých benefitech nabízeli takzvané sick-days. Spoustu firem už to dělá a i my je ve zdravotnictví zaměstnancům běžně nabízíme.

Myslíte si tedy, že lidé nemocenskou spíše zneužívají?

V nemalé míře se jí zneužívá. Neříkám, že všichni, ale nemalá část pacientů, která k nám do ordinace chodí, už ve dveřích hlásí, že když to mají zaplacené, proč by nezůstali doma. Lidé navíc nejsou takto motivovaní k tomu, aby se o své zdraví starali. Odchází-li někdo každou chvíli s neschopenkou, má to spíše opačný účinek. Ekonomika tím potom trpí. Z mého pohledu je tak podobná úvaha do budoucna logická. Ze své praxe si nemyslím, že bychom v populaci aktivně šířili nějaká infekční onemocnění. Karenční doba je zrušená teprve pár let a nevím o tom, že by jí populace v minulosti trpěla.

V rozhovoru se dále dočtete:

Budou si brát lidé kvůli marodění dovolenou?

Mají zaměstnavatelé zavést takzvané sick days pro krátkodobé vyřešení nachlazení či náhlé indispozice?

Hrozí, že budou lidé chodit do práce nemocní?

Toho, že lidé budou pod tlakem okolností svoje nemoci přecházet a povede to nejen ke zhoršení jejich zdravotního stavu, ale i nákaze pracovního kolektivu se tedy neobáváte? Přece jenom máme za sebou období covidové pandemie, kdy lidé slýchávali, že pokud se necítí dobře, nemají riskovat a mají raději zůstat doma, protože důsledky mohou být fatální.

V individuálních případech k tomu samozřejmě dochází. Na jednu stranu existuje spousta lidí, kteří se o svoji práci bojí a do práce chodí navzdory svým příznakům, ať už je tu karenční doba, nebo není. Na druhou stranu nelze nikoho vodit za ruku a administrativně mu říkat, že nesmí jít do práce, aby nešířil infekci. To nechme na každém, ať posoudí sám. Samozřejmě něco jiného je pandemická situace. Od toho tady ale zase jsou protiepidemická opatření, která karanténu nebo izolaci lidem v takto výjimečných případech přímo nařizují. Nemyslím si ale, že je nutné, bychom v postcovidové době vyhazovali takové částky za to, že budeme lidem hradit první tři dny pracovní neschopnosti. Tím je k ničemu nemotivujeme a rozhodovat za ně opravdu nemůžeme. Člověk by měl převzít zodpovědnost sám za sebe.

Jednou z možností je také to, že zavedení karenční doby nepovede k nárůstu přecházení nemocí, ale že lidé si kvůli nemoci budou vybírat placenou dovolenou. Měli by ale lidé trávit svoji dovolenou v posteli s čajem?

Nemyslím si, že dovolená slouží k tomuto účelu. Měla by zde být jiná možnost, jakým způsobem krátkodobé zdravotní indispozice řešit. Ať už jsou to zmíněné sick-days nebo něco podobného. Je nutné zaměstnavatele motivovat k tomu, aby svým zaměstnancům podobné pracovní benefity nabízeli. Jak, to už je na politickou debatu. Nutit zaměstnance si kvůli nemoci vybírat dovolenou by však nebylo fér. Nesmíme také zapomínat na to, že máme hrazenou distanční péči, kdy každý pacient má právo se svým praktickým lékařem bez osobní přítomnosti v ordinaci konzultovat svůj zdravotní stav.

Jak jste uvedl, sick-days jsou pořád pracovním benefitem. Není na ně proto žádný zákonný nárok.

Zákonný nárok na ně není, ale věřím, že by to pro zaměstnavatele mohl být silný argument. Zejména tam, kde je nedostatek sil na pracovním trhu.

Myslíte, že sick-days by tedy mohly problém krátkodobých zdravotních indispozicí vyřešit?

Určitě. Víte, kolik máme pacientů, kteří jsou pětkrát nebo i šestkrát do roka nemocní? A to jsou opravdu ti, kteří se lidově řečeno hodí marod jenom proto, že jim to zaměstnavatel zaplatí. Kromě sick-days je možnost také takzvaného home-office. Spousta pozic nezbytně nutně nepotřebuje zaměstnance na celých osm hodin denně. Nárazově stačí, když zaměstnanec k práci sedne na dvě hodiny, udělá to nejdůležitější a zaměstnavatel tak nebude muset reorganizovat celé fungování na pracovišti.

Jedním z argumentů za zavedení karenční doby je, že případný výpadek si lidé zaplatí ze svých úspor. Spoustu lidí jde ale z výplaty do výplaty a nemá z čeho si finanční polštář pro podobné případy vytvořit.

Jenže právě lidé, kteří jdou z výplaty do výplaty, do práce jdou, i když mají náhradu mzdy placenou od prvního dne. Snížení výplaty je totiž pro ně tak zásadní, že si nemohou dovolit zůstat doma. To jsou ti, kteří jsou z hlediska šíření infekce nejvíce rizikoví. Je to však skupina, která bez ohledu na karenční dobu k doktorovi nejde ani ho nekontaktuje.

Myslíte si tedy, že tito lidé jsou už teď postižení snížením na šedesát procent mzdy?

Ano. Jsou takovým zranitelným místem toho systému. Kdyby jim však ze strany zaměstnavatele bylo umožněno vzít si třikrát do roka sick-days s tím, že nebudou kráceni na výplatě, dostanou tak zaplaceno v plné výši a nebudou si muset žádat o neschopenku, kdy by i bez zavedení karenční doby byli pouze na šedesáti procentech své výplaty, bylo by to efektivnější. Ulevilo by se i přetíženým ordinacím. I když máme vyhrazené hodiny pro infekční pacienty, v chřipkové sezóně tu lidé čekají i hodiny. Přitom minimálně nízké desítky procent případů by se dalo řešit takto a ne okamžitou návštěvou lékaře.

Říkal jste, že spoustu lidí zrušení karenční doby zneužívá. Ta se ale zrušila rok před vypuknutím pandemie. Nejsou data o růstu průměrné pracovní neschopnosti ovlivněna i tímto faktorem?

Jsou. Současně si lidé na čerpání nemocenské do jisté míry zvykli. Mám pacienty, kteří se dříve v návštěvách lékaře standardu nijak nevymykali a teď jsou tu každou chvíli. Příčinou však může být i určitá obava z onemocnění covid-19, které tady stále je, aniž by věděli, že infekce už je výrazně méně agresivní a závažná, než byla před několika lety. Vybudovali si tak určitou fobii. Přesto nepopírám, že je v postcovidové době infekcí více, než tomu bylo dříve. Je to způsobeno narušenou imunitou lidí z dlouhodobého nošení roušek a absence kontaktů s běžnými infekcemi. Došlo k podlomení imunity jako celku.

Myslíte si tedy, že vzhledem k benefitům, které v dnešní době firmy nabízejí, nehrozí situace, že by lidé, byť krátkodobě, museli chodit do práce nemocní?

Určitě. Netýká se to totiž pouze infekčních onemocnění. Patří sem i drobné úrazy, záněty spojivek, lékařské úkony a podobně. Jedná se tak o poměrně širokou škálu onemocnění, které by se tímto způsobem daly řešit. Motivací zaměstnavatele by však mělo být, aby pacient byl v co možná v nejlepší zdravotní kondici, byl na pracovišti spokojený a nemusel se bát, že když nějaká nemoc přijde, finančně ho zruinuje, když zůstane pár dní doma. Na druhou stranu by systém měl být motivační i pro zaměstnance, kteří by o svoje zdraví měli nějakým způsobem dbát. Není třeba investovat do nákupu drahých vitamínů, potravinových doplňků a tropického ovoce. Stačí se více hýbat, chodit ven a otužovat se. Jsem přesvědčený, že nejsme v situaci, kdy bychom o znovuzavedení karenční doby neměli uvažovat. Je prokazatelné, že současný systém je určitou částí populace zneužíván.

Kdo je Ivo Procházka:

  • Je mu 56 let. Žije v Ochozi u Brna. Je rozvedený, má tři dospělé děti.
  • Vystudoval tehdejší Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně v Brně, obor všeobecné lékařství.
  • Praktickým lékařem je od roku 1992, krajským předsedou Sdružení praktických lékařů se stal v roce 2016.
  • Má v oblibě stará auta. Nejstarší vůz, který vlastní, je škodovka z roku 1960.