Jako mnoho i jiných, i tato klinika se v posledních týdnech z většiny proměnila na covidárium. „Aktuálně u nás leží jedenáct covidových pacientů. Ale každou chvíli se to mění. Máme tu třicátníky i osmdesátníky. Skončili u nás lidé s přidruženými nemocemi i naprosto zdraví jedinci,“ vysvětluje vrchní sestra oddělení Monika Černá.

Novým generálním ředitelem brněnských Veletrhů se stal Tomáš Moravec, který dosud působil jako obchodní ředitel společnosti.
Veletrhy povede dosavadní ředitel Moravec: porazil exprimátora Vokřála

Zatímco prošedivělému postaršímu muži měří saturaci kyslíku, na vedlejší posteli se probouzí druhý obyvatel pokoje číslo tři. Uaaarhg, zahaleká jako člověk, který po svých právě pokořil poslední schod téměř kilometrového mrakodrapu v Dubaji. Jenže osmatřicetiletý Martin Juřica si mrakodrap nevyběhl. K naprostému vyčerpání stačil pěticentimetrový pohyb, doprovázený neustálým pípáním přístrojů.

Juřica v nemocnici leží týden. Na jednotce intenzivní péče dva dny. „Někdy je to horší, někdy lepší. Včera už mi bylo poměrně dobře a teď jsem zase na umření. Neměl jsem…“ Mělký nádech. Píp. Sípání. Píp. Nádech. Píp. Nakřáplý výdech. „Neměl jsem čekat s očkováním. Jsem úplně zdravý, nikdy žádné vážnější problémy… A stejně ležím tady. Posílal jsem všem zprávy, ať si to nechají píchnout. Fakt to za to nestojí,“ dodává znaveně Juřica.

Ani těžká forma nemoci však pro některé neočkované pacienty není dostatečně pádným argumentem pro vakcinaci. Vztyčený prostředníček v obličejích lékařů a sester, jejichž směny mají dvanáct hodin jen na papíře. „Čtyři z pěti pacientů jsou neočkovaní. Když pak řeknou, že si tady raději poleží znovu, než se nechat vakcinovat, je to pro personál facka. Ale musíme to respektovat. Ustát jo. Jedeme strop. Trvá to dlouho a člověk má dvě ruce a nohy. Zvládá jen určité množství práce, my už se za tu hranici dostáváme,“ povzdechne si Černá.

Šramot ve velící místnosti oznamuje příjezd dalšího nešťastníka. Sestry se míhají sem a tam, přičemž vzduchem občas prolétne nějaké to jméno nebo přezdívka – Vítku! Vítku! – mísící se s šustěním ochranných obleků. Sundat ochranný oblek, vysprchovat se v desinfekci, navléct ochranný oblek. Jednou, podruhé, posté. „Pořád a pořád dokola,“ pronáší Černá.

Ilustrační foto.
Výstraha: v pátek začne na jihu Moravy sněžit, hrozí námraza

Lůžko zamíří na pokoj číslo pět. Ležící muž kroutí očima a pozoruje šrumec kolem sebe. Starají se o něj čtyři lidé. Chystají přístroje, zapojují kyslík.

Překulení se z postele na postel – jako když děti ve škole válí sudy – zvládá muž jen s pomocí. Tvář má poměrně mladou, zašedlou jako stokrát prané bílé tričko.

Je mu šestačtyřicet let. Také neočkovaný. „Dostal jsem v krátkém sledu vakcínu proti spalničkám a ještě jedné nemoci. Začaly mě pak bolet klouby a padat vlasy a doktor mi další očkování nedoporučil. No a tady jsem. Cože? Jo, klidně mě vyfoťte, jen ať to vidí,“ pokusí se mávnout rukou, zvedá ji však jen pár centimetrů nad povrch prostěradla, načež to vzdá.

Pan Hartl se pokouší říct i své křestní jméno, leč to zaniká v ševelení lékařů a sester, jenž jej obestoupí. Hotovo. Sundat ochranný oblek, vysprchovat se v desinfekci. „Řekla bych vám k tomu svoje, ale musím do covidária,“ shrnuje realitu každého dne i hodiny posledních týdnů další ze sester.

Sundat ochranný oblek, vysprchovat se v desinfekci, navléct ochranný oblek. „Je to dlouhé, jedeme strop. A konec v nedohlednu,“ zopakuje Černá. „Ale jsme silní. Musíme to zvládnout. Jde o životy.“