Orel je lenoch, říká krotitel dravců. Na bílého sokola čekal desítky let

Krmil jsem jí, chytal do pastí myši, až se dala dokupy. Jednou jsem ale přišel domů a klec byla prázdná. Nevím, jestli uletěla sama, nebo ji pustili rodiče… Celé mě to tak nadchlo, že jsem začal shánět jiného dravce. Ve dvanácti letech jsem obcházel hájovny, v brněnském zoo jsem prosil, jestli by mi nemohli dát jedno z káňat. Samozřejmě, že mi řekli, že to nejde. Později jsem poznal sokolníky, kteří mi chytili havrana. Cvičil jsem ho na sídlišti v brněnské Bystrci podle sokolnické knihy. Místo masa jsem měl na ruce oříšky. Pouštěl jsem mu taky na parkovišti hraboše. Byl to docela adrenalin.

Povedlo se vám vycvičit havrana?

Severští havrani sem přilétají na zimu. Na jaře jsem ho po asi půl roce vypustil u brněnské přehrady. Odletěl s hejnem za město. Druhý den ráno mi otec řekl, že na balkoně sedí havran. Neuvěřitelné, na sídlišti, kde je jedna bytovka jako druhá. Nakrmil jsem ho tedy a vyfotil se s ním starým foťákem. Pak jsem šel do školy a havran už se nikdy neukázal. Byl to však silný zážitek, který mě k sokolnictví připoutal už na celý život.

Před třiceti lety vznikla společnost Zayferus, ukazujete dravce veřejnosti. Jaké byly začátky?

Před Lednicí jsme létali v Moravském krasu, v roce 1997 pak poprvé v lednickém zámeckém parku, kde jsme dodnes. Málokdo už si pamatuje, že jsme začínali u tamního skleníku. Prostor ale nevyhovoval ani nám, ani památkářům. Teď máme své místo v klidnější části, ve stínu a se stromy. Chtěli jsme dělat akce zaměřené na ochranu přírody, propagaci dravců, abychom lidem ukázali nejen jak vypadají, ale hlavně jak loví. Alespoň na maketách zvířat. Sokol útočí jinak než jestřáb. V zoologických zahradách volné létání neuvidíte.

"Uprchlíka" raroha naháněl na Jadranu

Sokolnictví je známé už od starověku, odpovídá tomu povědomí lidí o životě dravců?

Osvěta bude pořád zapotřebí. Lidé ptákům přisuzují až nadpřirozené schopnosti. Už jsem slyšel, že poštolka může odnést psa. Což je pitomost. Byl případ, že biolog u Luhačovic našel krahujce, a obrátil se na nás, že nechce žrát a nejspíš uhyne. Do misky mu totiž dával psí granule, to byl pro mě šok. Krahujec si potrpí na drobné ptáky, třeba krvavé maso vrabce. Ani kuřecí maso z obchodu si nevezme. Nebo většina lidí ví, že sova loví v noci, ale už ne proč. Ve dne na ni totiž útočí další ptáci. Za tmy má klid.

Jaké je riziko, že vám dravec při ukázce uletí nadobro pryč?

Každé volné vypouštění může být poslední. Dravec se buď vrátí, nebo ne. Je to pro nás trochu stresující, ale patří to k tomu. Záleží, jakou s nimi máte vazbu. Když špatně komunikujete, může se stát, že o ptáka přijdete. Mockrát se stalo, že nám uletěl a hledali jsme ho i celé dny. Vypouštíme je vlastně polodivoké.

Stává se to často?

Ani ne. Ale došlo k tomu třeba nedávno. Až podle satelitní vysílačky jsme ho pak našli v lese. Když vyletí a dostane se nad mraky, může se ztratit. Někdy nemusí pomoc ani vysílačky, když někde dál sedne na zem, signál je horší. Může se také po čase vybít baterka. Na druhou stranu zvlášť sokoli mají dobrou orientaci, a když uletí i třicet kilometrů daleko, mohou se druhý den vrátit zpět na to samé místo.

Kde nejdál jste „uprchlíka“ naháněl?

Raroha jsem jednou vypouštěl v Brně, uletěl přes noc do Slovinska. Jel jsem za ním. Letěl přes hory až k moři na Jadran. Po týdnu se ale zcela ztratil signál. I když jsem si v Rijece pronajal letadlo, bohužel to nedopadlo. Takové pátrání vás může vyjít na desetitisíce korun, a přesto být bezvýsledné.

Výcvik orla mořského? Šest let

Jak dlouho trvá vycvičit dravce?

Mládě sokola nebo raroha ten základ – vypuštění, pár kroužení a přílet zpět, tak tři měsíce. Při pravidelném tréninku se pak dál zlepšuje. Navíc má jako dospělejší nové a tvrdší peří. Létá razantněji a až o dvacet procent rychleji. Samostatnou kapitolou jsou orli, vše jim trvá dlouho. Než jsem před lidmi začal létat s orlem mořským, uplynulo šest let. Jsou líní, bylo riziko, že si sedne na větev a zablokuje celý program. (úsměv) Přes zimu jsme létali na Vysočině, kde mají díky chladnějšímu větru mezi kopci lepší podmínky, orlovi stačí roztáhnout křídla a je jak rogalo.

Specializujete se na vzácné dravce. Jak náročné je sehnat unikáty?

Začínali jsme postupně, přikupovali rarohy a sokoly, kteří před čtvrt stoletím byli vzácní, dnes už byste jen s nimi lidi nenalákali. A třeba poštolka dnes hnízdí snad na každém sídlišti. Na poli je zase běžné hlavně na podzim spatřit káně. To jsou dva nejběžnější druhy u nás. Některé druhy jsou dostupné dlouhodobě celkem dobře. Amerického orla bělohlavého odchovávají zoologické zahrady. Jednoho máme už dvacet let z té pražské. Druhý pochází z Rakouska. Cena se drží kolem sta tisíc. Jsou ale mnohem dražší druhy. Nádherného orlíka kejklíře jsme získali z Belgie, nemá ho žádná zoologická zahrada v České republice. Navíc je to hodný orel, takový mazel. Orel bojovný s chocholkou je ,,echt" dravec. Stisk jeho pařátů je výrazně větší než u dosud námi držených orlů. V Africe loví různou kořist až do velikosti antilop.

Svolení šejka

A poslední zajímavé přírůstky?

Zhruba před rokem se nám podařilo sehnal sokola loveckého, nejcennějšího sokola na světě. Dočkal jsem se po čtyřiceti letech. Má v podstatě nevyčíslitelnou cenu. Samici Sørfonnu máme od chovatele, který dodává dravce výlučně pouze šejkovi v Arábii. Získat tyto ušlechtilé ptáky je možné pouze s jeho svolením. Dávají si pozor, aby sokoly neprodávali někomu na odchov, my s nimi pouze létáme. Máme i páreček orlů bojovných. Jsou krásní, vypadají jako harpyje.

Při ukázkách nosíte na ruce drobného výrečka, ale i obry. O největším orlu kamčatském se píše, že dosahuje hmotnosti až devět kilogramů. Jak se s ním pracuje?

Náš orel kamčatský váží šest a půl kilo. Údaje z knih jsou mnohdy zkreslené. Asi ptáky váží, když jsou zrovna nažraní nebo když mají vlhké peří, což je na hmotnosti poznat. Třeba zrovna tento druh orla totiž loví i ryby ve vodě, kde se může celý namočit. S těmi oficiálními údaji je to vůbec podivné. Doneslo se mi, že při měření rozpětí napínají křídla mrtvého orla, v letu ale nikdy nedosáhne na to uváděné maximum.

Dravci se dožívají různého věku, kterého máte nejstaršího?

To je pravda. Skalní orel se v zajetí dožije až šedesáti let. Máme asi třicet důchodců, s nimiž už při ukázkách nelétáme. Nejstarší z přelomu tisíciletí. Rarozi žijí maximálně asi osmnáct let. Někteří naši už věkovou hranici překročili. Rekordmanem je káně, které jsme přivezli v roce 1997 ze Zlatých Hor, kde nám ho dospělé tehdy přinesla jedna starší žena. Káně se přitom také dožívá zhruba dvaceti let. Alfou a omegou v chovu je vždy kvalitní krmení.

Jaký je život dravce důchodce?

Za pěkného počasí se vyhřívá na slunci většinou ve voliéře. V přírodě by tito ptáci byli už dávno mrtví, pořádně nevzlétnou. Když se jim věnujete, žijí až o třetinu déle než ve volné přírodě. A pozor, není to tak, že by venku neměli stres. Musí neustále shánět potravu, navíc bojují na krev s dalšími dravci, nebezpečím jsou infekce, onemocnění, elektrické sloupy… U nás dravce necháváme dožívat, pokud jsou schopní si ještě potravu přidržet pařátem a nemají jiné zdravotní problémy. Pokud už vidíme, že trpí, nezbývá než je za asistence veterináře uspat.

Sokolnictví se věnujete pátou dekádu, je něco, co vás ještě u dravců překvapí?

Nepřestává mě udivovat jejich paměť a inteligence. Pouštěl jsem orla mořského, který na zemi na břehu jednou našel zbytky z ryb. Kdykoliv ho ve stejné lokalitě vypouštím třeba i z jiného místa, dokáže se zorientovat a letí se tam ke břehu znovu podívat, jestli zase nenajde dobrotu, žebrák jeden. (smích)

Jaká je podle vás budoucnost sokolnictví u nás?

Není to ideální. Máme mít v České republice asi pět set sokolníků. Ale v týmu Zayferus těžko hledáme nové posily. Když už to někdo zkusí a něco se naučí, hrozí, že to kvůli rodině zase opustí. V sezoně jsme totiž půl roku na ukázkách mimo domov. Člověk tím musí žít, mít obrovské nadšení, nejde to dělat jen jako práci.