Pracuje na poli, stará se o vinohrad, vyšívá kroj, a dokonce v něm i tančí na hodech. Růžena Komosná z Dolních Bojanovic na Hodonínsku je ve svých 98 letech nejstarší občankou obce, která má stále energie na rozdávání. „Obdivuju na ní, že je stále taková optimistka. O každém mluví hezky a na všechno se dívá z té lepší stránky,“ říká o tetičce Komosné starostka Dolních Bojanovic Eva Rajchmanová.

Stařenka se ve svém úctyhodném věku pravidelně účastní všech akcí v obci, ať je to koncert, beseda nebo zahájení školního roku. „Vzala si dokonce slovo a dětem vyprávěla, jak to ve škole vypadalo dříve,“ doplňuje Rajchmanová.

Tetička nevynechá ani žádnou hodovou zábavu. Na parketu zatančí polku i valčík. „Tančím dodnes, dřív jsem i zpívala a učila děvčata písničky,“ doplňuje Komosná, která hrála i v tamním divadelním spolku, působila dokonce i ve Slováckém krúžku. „Bože nám požehnaj, šecko nám dobré daj, naše vinohrady od škody zachovaj,“ recituje stařenka ukázku písničky. Zpěvu se od ní dočkal i první československý prezident Masaryk.

Dolnobojanovická rodačka žije v malebném domečku. Na dvorku pěstuje salát, papriky, okopává políčko a sama se stará i o vinohrad. „Hrozně mě baví vinobraní, hrozny umím stříhat opravdu rychle,“ usmívá se stařenka, která na svém dvoře pečuje o pětadvacet hlav ryzlinku rýnského. Sama si dokonce zvládla opravit i fasádu domu.

Svůj život zasvětila tetička Komosná hlavně folkloru, především pak šití a úpravám nejen podlužáckých krojů. „Maluju mašle, šiju šátečky, zpravuju červenice i košile,“ vyjmenovává lidová švadlenka. Ke své práci dodnes využívá svoji malou dílničku v domě. Řemeslu se věnuje už více než 75 let. „V tak pokročilém věku mnoho švadlenek opravdu není, v tom je paní Komosná unikátní a obdivuhodná,“ říká etnograf z hodonínského Masarykova muzea Tomáš Gronský.

Své znalosti předala tetička Komosná své vnučce Markétě, řemeslu se věnoval i manžel Komosné, Michal. S ním se tetička seznámila na hřbitově. „Vyhlédl si mě, když jsem zpívala v kostelním sboru. Večer mě pozval do kina, pak mě doprovodil domů. Rozuměli jsme si, a tak už jsme zůstali spolu,“ vzpomíná s úsměvem tetička.