Její cesta do srdce Evropy byla dramatická. Americe totiž vládla sněhová a větrná bouře, takže řada společností rušila lety. Nakonec mohla vyrazit jen s polskými aerolinkami. „V letadle jsem ještě na zemi zažívala nárazy. Utěšovala jsem se tím, že za druhé světové války polští piloti létali s anglickou armádou a měli velice dobrou reputaci. A opravdu. Jakmile jsme se dostali nad mraky, byl klid a zažila jsem pak jeden z nejpříjemnějších letů,“ oddechla si sedmasedmdesátiletá historička umění, která se snaží o pradědečkovi dozvědět co nejvíc.

Do Hodonína dorazila už v úterý. „Od příjezdu se snad nikdo o mě tak pěkně nestaral jako tady. Moc se mi tu líbí,“ podotkla.

Program měla nabitý. Oficiální přijetí na radnici, brífink s novináři a návštěva oslav sto let československé státnosti na tamním Masarykově náměstí. „Chci si projít místní muzea,“ upozornila dlouholetá kurátorka brooklynského muzea výtvarného umění v New Yorku s tím, že si nechce nechat ujít ani nedaleké Čejkovice.

Právě v této vinařské obci se nachází Masarykův domek, kde malý Tomáš prožil šest let dětství. A pak zase zpátky do Hodonína. Radnice ji totiž oslovila, aby večer předala výroční ceny města dirigentu Davidu Herzánovi a hokejovému kouči Josefu Kujovi. „Před víc než osmdesáti lety měli můj děda s babičkou tu čest si potřást rukou s panem prezidentem před příjezdem na hodonínskou radnici. Tak jsem moc rád, že mohu na půdě města přivítat jeho pravnučku,“ řekl dojatý místostarosta Jiří Janda.

Charlotta Kotíková žila až do okupace v roce 1968 v Československu, kde pracovala jako památkářka. Poté emigrovala do USA, odkud se do Československa a později do České republiky ráda vrací.