Bylo složité zorganizovat konvoj na Ukrajinu?
Bylo potřeba vyřídit notářsky ověřené povolení k řízení vozidel, zkontrolovat platnost pasů a zajistit zdravotní připojištění. Firma Hartmann nám darovala dvacet palet zdravotnického materiálu, který jsme naložili, ale mikrobusům jsme sedačky v autech nechali, říkali jsme si, že se budou se hodit. Z dvaceti palet se do kolony vešlo šestnáct a půl, což jsme považovali za úspěch. Vyměnili jsme peníze na Eura a ještě před cestou domluvili předání zdravotnického materiálu, spaní v Charitě Zoločiv a druhou noc v Charitě Lvov.
Co jste viděli na hranicích, překvapilo vás tamní situace?
Na hranici Polska s Ukrajinou zrovna přicházela za doprovodu polských policistů velká skupina Ukrajinců, kteří se po dlouhém několikadenním čekání dostali do vytouženého Polska, kde je mír. Pak jsme ale viděli něco, co nás šokovalo. Na ukrajinské straně obrovský dav lidí, čekající několik dní v zimě venku na odbavení na hranici. Děti, ženy, senioři. Dobrovolníci zajišťovali jídlo a pití. Pokračovali jsme do vnitrozemí, ale fronta aut čekající v řadě na hranici nebrala konce. Odhadem to bylo deset kilometrů. Bylo nám jich moc líto. Kolona aut pohybující se k hranici nás v protisměru provázela celou cestu okruhem kolem Lvova až do Zoločiva. Ještě v noci jsme viděli z okna tu nepřetržitou linii světel odjíždějících na západ.
Vy jste překročili hranice bez problémů?
Jakmile jsme řekli Charita a humanitární pomoc, byli jsme vyřízeni v tom pozitivním smyslu slova. Ukrajinští celníci se jen ptali, do které nemocnice zdravotnický materiál vezeme. Řekli jsme, že předáme partnerovi a ten zaveze na východ, tak nám ještě poděkovali, že jim pomáháme.
Kam přesně jste zamířili?
Nejdřív do Zoločiva, kam jsme přijeli přesně v čase, kdy byl právě přistaven kamion. Na nic jsme nečekali a rovnou přeložili zdravotnický materiál, předali peníze a místní dobrovolníci doplnili kamion humanitární pomocí, kterou tam vysbírali mezi sebou. Poté byl kamion vypraven směr východní Ukrajina k našemu partnerovi Charitě Lysyčansk, která má přechodné sídlo v Dnipru. Po návratu domů jsme dostali zprávu, že i Dnipro už začali bombardovat, tak převáží lidi zase dál do Lvova. Naše pomoc i peníze ale byly doručeny v pořádku.
Jak tam vypadá situace?
V sídle Charity Zoločiv panoval čilý ruch, dobrovolníci třídili a chystali další materiál určený k pomoci uprchlíkům, kterých proudí do Zoločiva každý den víc a víc. V místních hotelích a penzionech je totálně obsazeno, proto se začíná chystat ubytování pro běžence v tělocvičnách a jiných vhodných prostorách. Ředitel tamní Charity Michailo, říkal, že začíná být cítit nervózní atmosféra, ale lidé jsou stále ochotni pomáhat. My jsme si v noci užili zimu, neboť se tam netopilo, ale se vzpomínkou na lidi mrznoucí na hranicích nám zima už nebyla. Při další případné návštěvě s sebou vezmeme určitě skládací lůžka, čekají tam velkou vlnu příchozích.
Poté jste pokračovali do Lvova, kde jste na cestu zpátky přibrali pasažéry
Po cestě tam mi volal pán z Masarykovy univerzity, jestli bychom nevzali do auta vědkyni, se kterou jsou domluveni, že bude pracovat na jejich společných výzkumech. Když se ráno při odjezdu loučila s manželem a tatínkem, bylo to hrozné, mají desetiletého syna. Manžel se vracel do Kyjeva bojovat a bránit vlast. Bylo to velmi smutné.
Koho jste ještě naložili do aut?
Paní Maria, ředitelka školky pro děti z krizových rodin, kterou finančně podporujeme, nás požádala, zda bychom do Čech vzali pána s chlapcem na vozíku. Hned jsme souhlasili, a když mu zavolala, okamžitě se k němu přidaly dvě maminky s postiženými dětmi. Hned jsme měli auta obsazená.
Cesta domů byla náročná, provázena dlouhým čekáním na hranicích. On totiž tatínek s chlapcem s postižením musel prokázat, že jeho manželka je nemocná a nemůže sama doprovázet syna do Česka. On by byl jinak povolán do armády.
Kam vedla vaše první cesta s uprchlíky na území naší republiky?
Do Brna do Asistenčního centra, tam nám dali přednost, protože jsme přijeli s postiženými dětmi. I tak to zabralo hodně času, ale vydrželi to všichni a v deset hodin večer jsme byli ve Znojmě. Už na ně čekalo teplé ubytování připravené hodnými lidmi. Bylo to náročné, ale stálo to za to.
25
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
