Trávíte prázdniny v Brně?
Moc daleko od Brna jsem se nedostal. Mám nedaleko chatu, kde jsem ubytovaný.

Neuvažoval jste, že se někdy přestěhujete do Prahy? Přece jen politický život se točil okolo hlavního města.
V Brně jsem se narodil a také jsem si tam zvykl. I když jsem do Prahy často jezdíval a dokonce tam osm let působil v politice, nedovedu si nikdy představit, že bych tam trvale žil.

Proč?
Zdůvodnění je téměř sobecké. V Praze se toho dělo tolik, že jsem se od ní nedovedl rychle odpoutat. V Brně toho bylo podstatně méně, takže se tam dalo pracovat. A psát ve větším klidu. Pro svou tehdy odstředivou povahu bych v Praze nedovedl vůbec nic napsat, takže jsem se držel Brna a tak to i zůstalo.

Co myslíte odstředivou povahou?
Když jsem slyšel, že je někde diskuze, hned jsem se tam hrnul. Třeba diskuze v Literárních novinách, okolo měsíčníku Květen. V Praze jsem měl kamarády. Byly tam výstavy, vernisáže. Byli tam výtvarníci, kteří mě zajímali a občas mě pozvali do ateliéru. Všechno mě budilo pořád někde být.

Takže Brno bylo klidnější místo.
Měl jsem k Brnu vztah jako k velice příjemnému ostrovu. Jen když jsem si to jen trošku zařídil, tak mě nikdo nerušil, já jsem tam napsal divadelní hru, psal jsem svoje básničky a pokusy o povídky. Brnu děkuji mimo jiné za to, že jsem tu přece jen něco napsal.

Jak letos oslavíte narozeniny?
V podstatě jako každý rok. Jen v nejužší rodině a s nejbližšími přáteli. Termín v okurkové sezóně dokonce takové řešení napovídá.

Na co z dětství nejraději vzpomínáte?
Nesmírně vděčně vzpomínám na své učitele. Jako mladý muž jsem byl velice zmatený, chytal jsem literární i lidské dojmy ze všech možných stran a zdrojů. A tu byli učitelé nesmírně důležití. Měl jsem například znamenitou češtinářku, profesorku Šmejkalovou, na královopolském gymnáziu, která mě dovedla přenést přes některé hloupé iluze, kterým jsem propadal.

Působil jste jako ministr kultury, předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky i Poslaneckého klubu ODS. Změnila vás politika?
Už od útlého dětství jsem byl strašně zpolitizované dítko. V roce 1946 jsem doprovázel rodiče k volbám. U dveří stál velmi starý muž, který orientoval, kdo kam patří podle bydliště. Říkal, že tam děti nesmějí, ale já jsem už byl v místnosti a všechno jsem si prohlížel. Politika pro mě byla jako čarodějova kouzelná síň, kde se dělají rozhodující události, kde se dělají dějiny, kde se všechno ovlivňuje. Do politiky mě navíc lákala skutečnost, že jsem byl oficiálně zakázaný člověk.

Váhal jste před postem ministra kultury?
Když přišel rok 1989, nepovažoval jsem jako signatář Charty 77 za možné nabídku svému kamarádovi z dob disidentských Petru Pithartovi odmítnout. A už jsem v tom lítal. Abych to tak řekl, politika mě měla ve svých klepetech.

Proč jste po osmi letech z politiky odešel?
Bez přehnané skromnosti myslím, že mé působení v politice nebylo úspěšné. Ale ukázalo mi to, co to politika ve skutečnosti je. Že to není žádná čarodějova kuchyň, ale lidské prostředí a lidské dílo, kde na kvalitě charakteru člověka nesmírně záleží. Dozvěděl jsem se obrovské věci, potřeboval jsem to, abych pochopil, že v politice není mé místo a že v ní nejsem talentovaný.

Vrátil byste se v dnešní době?
Ve svých pětaosmdesáti letech, kdy špatně slyším a občas mívám potíže s rovnováhou při chůzi bych to pokládal za naprostou grotesku. A bez ohledu na to jsem tenkrát odešel, protože jsem si uvědomil, že do politiky nepatřím.

Od roku 1972 jste nesměl publikovat, co pro vás bylo nejtěžší?
Období to bylo těžké. V 60. letech jsem se stal takovým začínajícím prominentem. Navzdory tomu, že jsem toho v literatuře tehdy mnoho nedokázal, se se mnou zacházelo jako s autorem, jako s nadějí české literatury. Život mi to po praktické stránce dost usnadňovalo. A následoval pád, po praktické stránce jsem s ním sice dost počítal. Když sem vstoupila okupační armáda, věděl jsem, že je s mým literárním úsilím konec. Ale když to opravdu přišlo, když jsem si v Rudém právu přečetl, že mám být zakázán, protože jsem politicky zdiskreditovaný… uvědomil jsem si, že té situaci neumím čelit.

Jakto?
Těžce jsem se s tím vyrovnával a odnášela to má rodina. Komplikace, a zároveň i veliké štěstí, byly v tom, že jsme měli dvě děti. Manželka odešla pracovat, aby nás uživila. Já jsem dělal muže v domácnosti. Seznámil jsem se s tím, jak roste člověk. Tomu bych se nikdy nevěnoval. Nebylo to tedy jednoznačné neštěstí, ale existenčně to bylo opravdu zlé.

Nakonec jste ale psal pod cizími jmény. V době, kdy jste nesměl psát, vznikla i asi nejslavnější hra Balada pro banditu.
Naštěstí se našli přátelé, kteří mně pomohli. Podařilo se mi napsat tři hry pro tehdejší Divadlo Husa na provázku, to je vynikající součást mého osudu. Zachránilo mě to, přesvědčil jsem se o tom, že psát umím. I když je na plakátech podepsaný někdo jiný. Takže i zlá léta byla k něčemu dobrý.

Píšete ještě?
No samozřejmě. V lednu letošního roku jsem dokončil novou hru, Nanebevzetí doktora F. Teď se rozhlížím, jestli bude někde nějaké divadlo a režisér, který by se jí byl ochotný ujmout. Myslím, že to je hra poněkud nezvyklá. Jinak jsem se zavázal k pravidelné spolupráci s Lidovými novinami, píšu tam jednou za čtrnáct dní sloupky.

Na čem teď pracujete?
Pustil jsem se i do další hry, jejíž námět nechci prozradit. I přes vysoký věk. Období, kdy jsem byl zakázaný, způsobilo to, že mám pořád pocit, že jsem nenapsal všechno. To mě stále žene za psací stůl, k počítači, tvořit obrazy a dialogy.