Pálení dřevěného uhlí, historická tavba železa a další stará řemesla jsou totiž pro Dominika Tallu srdcovou záležitostí. „Před lety jsem viděl na internetu video holanského kováře, jak v malé pícce tavil železnou rudu. To pro mě byla královská disciplína a naprostá senzace. Už tehdy jsem se zajímal o stará řemesla. Fascinovalo mě, že se z nějakých rezavých kamenů z pole dá udělat železo takřka na koleně,“ říká osmatřicetiletý mineralog z Brna.

S tavbou a zpracováním železa úzce souvisí i výroba dřevěného uhlí. To Tallu podle jeho slov zpočátku příliš nezajímalo. „Když jsem chtěl ale vytavit železo, bez uhlí se člověk neobejde. Takže jsem vše vzal od píky a chytlo mě to. Když se z milíře po vypálení vytáhne uhlí, které vypadá jako čedičové varhany, je to fascinující pohled,“ dodává Talla.

Stavbu milířů studoval z dobových pramenů nejen u nás, ale také v zahraničí. Z postupů se snaží vybrat to nejlepší a hlavně zachovat původní principy. Z moderní techniky používá jen zapalovač a motorovou pilu. Je členem spolku Františka z okruhu přátel Technického muzea v Brně se zaměřením na průmyslovou archeologii. Historickou tavbu železa a pálení uhlí pravidelně předvádí s ostatními kolegy v areálu Stará huť nedaleko Adamova na Blanensku.

Tam Talla dostavěl s lidmi z neziskovky Archaia zatím poslední milíř uplynulý víkend. Dohořel v úterý a v neděli ho bude rozebírat. „Byl dva a půl metru vysoký a počítám, že z něj bude asi dvě a půl tuny dřevěného uhlí. Pálení bylo hektické, protože se měnil tlak a milíř hořel dvakrát rychleji než obvykle,“ říká.

Nejlepší je podle něj na pálení tvrdé bukové dřevo. Dobře poslouží i javor nebo jasan. Na vyskládanou hranici přišla vrstva sena a pak hlíny. „Moc jsem se nevyspal, protože kolem milíře bylo opravdu hodně práce. Musel jsem zahazovat místa, kudy šel kouř a žár, doplňovat dřevo. Ale je to super. Zároveň jsme testovali i jiný postup uložení dřeva,“ dodává Talla.