Právě tu pomáhal Malík jako vedoucí údržby v tehdejší nemocnice plicních a respiračních onemocnění před pětadvaceti rozjíždět. „Vždy, když kolem léčebny jedu vlakem, tak tím směrem otočím hlavu. Bolí mě u srdce, že je z ní po deseti letech ruina. Podle mého by určitě našla uplatnění. Buď pořád jako eldéenka nebo třeba jako domov důchodců. Myslím si, že ji za ty peníze, co je k prodeji, ale nikdo nekoupí,“ říká osmašedesátiletý muž.

Bývalá léčebna dlouhodobě nemocných v Bílovicích nad Svitavou z ptačí perspektivy.
Z bývalé LDN v Bílovicích nad Svitavou je ruina. Má šanci vstát z popela?

Na léčebnu vzpomíná jako na nádhernou životní štaci. I když v ní postupně těsně před jejím uzavřením pochoval oba rodiče. „Bylo to pro mě tehdy velmi těžké období. Ani teď po letech se mi o tom nemluví dobře. Na druhou stranu jsem byl rád, že o ně bylo dobře postaráno a já jim mohl být nablízku až do úplného konce. Zároveň ale mám na léčebnu ty nejlepší vzpomínky. Byla to pro mě nádherná štace a hned bych ty roky vrátil zpět. Byli jsme tam suprový mančaft. Od topičů, přes kuchařky, uklízečky až po sestry a doktory. Mám z té doby stále spoustu přátel,“ vzpomíná Malík.

Těsně po sametové revoluci se živil jako opravář praček. V roce 1992 dostal v tamní nemocnici nabídku na místo elektrikáře. Odmítl kvůli tomu jinou práci. Nakonec se z něj stal šéf údržby, který měl pod sebou osm chlapů. Čtyři topiče, tři údržbáře a jednoho pomocníka. Později několik let dělal správce celé budovy a v tehdejší léčebny působil až do jejího zavření. „V devadesátých letech se do celého objektu hodně investovalo. Nová čištička, střecha, přívod vody a plynu. Měli jsme pod sebou také prádelnu, kotelnu, kuchyň a zmíněnou čističku. Za tu jsem byl rád, protože řeku Svitavu vnímám jako vznešenou dámu,“ usmívá se Malík.

Domácí strava

Řeka však v roce 1997 a 2006 při rozsáhlých záplavách ukázala i svou nevlídnou tvář. Pro zásoby tenkrát jezdili na kopec do Babic nad Svitavou. „A panečku, jak se v léčebně vařilo. Mňam. Úplná domácí strava. Kuchařky paní Hasmandová, Tůmová, Kafková, to byly kuchařky s velkým K. Snad si ta jména ještě pamatuji dobře. A také bych nerad na některou zapomněl, to se jinak omlouvám. Byly skvělé. To bylo pořád Ctiboré, potřebujeme opravit pánev. Nebo nějaký spotřebič. Ctibor opravil a dostal řízek,“ směje se bývalý údržbář.

V léčebně měli podle něj dobře vybavenou dílnu i kvalitní nářadí a spoustu věcí dokázali opravit jak se říká na koleně. Jednou už byl ale Malík podle svých slov na odchodu. Nakonec se s vedením dohodl a zůstal. „Náměstek mi tehdy říkal, že jsem odboural servisáky, kteří do léčebny jezdili. Spoustu věcí jsme si totiž zvládli udělat sami. Tak jsem mu na to nadhodil, ať mi zvýší plat a že zůstanu,“ dodává s šibalským úsměvem.

V jeskyni Výpustek se pro návštěvníky připravuje nová prohlídková trasa.
Jen po kolenou a s čelovkou: Podívejte se do unikátních chodeb jeskyně Výpustek

Na tomto místě vydržel bezmála dvacet let a stále se na něj vrací. Naposledy ruinu léčebny navštívil před několika týdny. „Je tu nádherné prostředí. Okolo lesy, čistý vzduch, kousek dál bublá řeka. Nechápu, že to takto mohlo dopadnout. Léčebna byla důležitá i pro nedalekou chatovou kolonii. Někteří z chatařů v ní pracovali, chodili pro obědy nebo do kantýny. Byl tu telefon. Když potřebovali něco opravit, nebyl problém. Stejně tak, když měl někdo z nich nějaký zdravotní problém,“ uzavírá vzpomínání Malík.