Velvyslanec Jelinek: V Kanadě se báli, že budu Čechům nadržovat

Příští týden představíte v Brně Dny Kanady. O co se jedná a jak akce vznikla?

Je důležité, aby lidé v zahraničí věděli, že Česká republika je víc než Praha. Spousta cizinců, kteří sem jezdí, se zastaví v hlavním městě a dál necestují. Chci upozorňovat i na krásu a potenciál ostatních regionů, především na Brno. Kromě jiného je to centrum pro inovace, technologie, výzkum a vývoj. A to někteří cizinci včetně Kanaďanů neví.

Jak vznikl nápad na uspořádání Dnů Kanady?

Už dřív jsme měli Dny Kanady v Praze. Když jsem poznal, jaké možnosti Brno má, jako velvyslanec jsem si řekl, že by bylo dobré mít Dny Kanady i tady. Šli jsme tedy za primátorem Petrem Vokřálem a hejtmanem Michalem Haškem a oba dva byli pro. Začali jsme na tom pracovat a myslím, že výsledek bude opravdu báječný. Vlastně je to lepší program, než jsme kdy měli v Praze.

Jaká lákadla na akci budou?

Například filmy, výstavy a semináře. Nicméně hlavní věc je představení hospodářské a obchodní dohody mezi Kanadou a Evropskou unií. Je to ohromný úspěch. Je podepsaná a teď se pracuje na překladech a pravděpodobně bude platit do konce roku.

K Brnu máte osobní vztah, protože vaši rodiče odtud pocházeli. Jak se poznali?

Otec se narodil v Bosonohách v roce 1900. Matka v centru Brna. Poznali se na tanečním plese, zamilovali se do sebe a vzali se. Táta měl firmu na výrobu korkových zátek a tenkrát se kvůli byznysu musel odstěhovat do Prahy. Tam s maminkou založili rodinu. Já jsem prostřední z pěti sourozenců. Když mi bylo osm let, rodiče se rozhodli, že emigrujeme.

Kvůli čemu?

Bylo to v roce 1948, když přišli komunisté a my jsme utekli. Otec všechno zařídil. My děti jsme tenkrát ani nevěděly, co se děje. Nejdřív jsme šli do Švýcarska a pak do Kanady. Nikdy jsme si nemysleli, že bude možnost se vrátit.

V Kanadě jste pořád mluvili česky?

Ano, kdyby na tom rodiče netrvali, vůbec bych to teď neuměl. Tenkrát se nám to sice moc nelíbilo, ale teď to oceňuji, protože kdybych se měl jazyk znovu naučit, neuspěl bych. Čeština je moc těžká.

Angličtina pro vás po příjezdu nebyla problém?

Pro nás děti ne. Rodičům ale bylo čtyřicet let a bylo to pro ně těžké. Uměli trochu francouzsky a mysleli si, že celá Kanada tak mluví. My jsme se ale přestěhovali do Ontaria a tam se mluví jen anglicky. Navíc, rodiče tam neměli žádné přátele, protože všichni zůstali v Praze a Brně. Nebyla tam tenkrát ani žádná kultura, na rozdíl od České republiky.

Jak rodiče hledali práci a bydlení?

Táta měl továrnu v Československu na korkové a hliníkové zátky a měl dobré vztahy s Portugalskem a dalšími státy, které dodávají korek. Stejný byznys začal i v Kanadě. Bylo to až neuvěřitelné, že se mu to podařilo s podmínkami, jaké měl. Museli jsme pracovat, ale měli jsme se dobře. Nikdy jsme neměli hlad a v naší rodině bylo vždycky spoustu lásky. Jako mladí jsme se rychle přizpůsobili. Už za rok jsme byli jako Kanaďané.

Jako Kanaďané jste také uměli bruslit.

Měli jsme možnost například hrát hokej. Ale já jsem začal s krasobruslením. S mou sestrou jsme si totiž byli věkově nejblíž. Je o dva roky mladší a vždycky jsem ji musel hlídat. Tak jsem ji při bruslení držel, aby nespadla, bruslili jsme spolu a šlo nám to. Viděl nás tenkrát trenér krasobruslení a řekl mamince, že máme talent a že bychom se měli začít učit. Pak to pokračovalo dál a dál a nakonec jsme vyhráli mistrovství světa v Praze v roce 1962.

Jaké to pro vás bylo?

Jako pohádka. K ničemu jinému se to přirovnat nedá. Byli jsme totiž první emigranti, kteří se vrátili zpátky do republiky. Tenkrát tady ještě tvrdě vládli komunisté. Nechtěli nám vůbec dát víza. Jenže Mezinárodní krasobruslařská federace organizátorům v Praze řekla, že jestli všichni kvalifikovaní sportovci nedostanou víza, přesune šampionát do Vídně. Komunisté si nemohli dovolit ztrátu šampionátu, protože to sledoval celý svět.

Sledovala vás tenkrát média?

Jistě, celý svět viděl, že se já a moje sestra vracíme zpátky. Dohadovali se, co s námi udělají, tenkrát byla ve hře i varianta, že půjdu na vojnu, protože jsem byl Čech a utekl jsem. Noviny o nás nesměly psát. Jenže jakmile jsme šampionát vyhráli, už o nás informovat musely.

Jaká byla reakce lidí?

Všichni věděli, že jsme Češi, a moc nám fandili. Na trénink na nás přišlo pět až deset tisíc lidí, jen aby se na nás podívali a dotkli se nás. Byli jsme pro ně symbol svobody a naděje. A že jsme šampionát vyhráli, bylo pro Čechy úžasné. Lidé v mém věku si pamatují do detailu, že jsme bruslili na hudbu Dvořáka a Smetany a měli jsme na sobě české kroje. Bruslili jsme za Kanadu, ale ve skutečnosti jako Češi pro Čechy. Potom už jsme se pomalu přestávali účastnit šampionátů, protože se už žádné vítězství nemohlo rovnat tomu v Praze.

Co jste tedy dál dělali?

Odešli jsme do profesionální revue. Bruslili jsme především ve Spojených státech amerických a Kanadě. Vydělali jsme si peníze a já jsem je investoval do firmy, ve které jsem vyráběl brusle a hokejky. Bylo mi sedmadvacet let a sám jsem začal podnikat s vlastními penězi. Díky úspěchu v podnikání jsem se dostal i do politiky, což pro mě byl úplně nový a neznámý svět. Podařilo se mi také stát ministrem, což jsem dělal skoro deset let.

Bylo vaše podnikání úspěšné?

Ano. Ale nebylo to lehké. Šlo to pomalu, ale nakonec jsme vyráběli statisíce bruslí týdně. Ale musím poznamenat, že když jde v Kanadě politik do vlády nebo parlamentu, nesmí mít konflikt zájmů a musí se vzdát podnikání. Což je teď aktuální téma v české politice.

Prošel jste několik ministerstev. Která to byla?

Nejdřív jsem byl ministr sportu. Hlavně kvůli tomu, že byly čtyři roky před olympiádou v Calgary v roce 1988 a měl jsem za úkol najít peníze s tím, že ani dolar nedostanu z rozpočtu. Všechny peníze jsem musel najít v soukromém sektoru. Premiér mi řekl, že hry nesmí být ztrátové, jinak mě vyhodí. Nakonec jsme měli velký úspěch.

Co následovalo potom?

Stal jsem se ministrem financí. A ještě předtím jsem byl krátce ministr multikulturalismu. Nikdy jsem nelitoval, že jdu do něčeho jiného. Byla to výzva.

Václav Havel? Hrdina

Jako ministr jste hodně cestoval. Dostal jste se pracovně i do České republiky?

Ano, jako ministr financí jsem oficiálně jezdil s investičními misemi. Například se mnou jel šéf hotelu Four Seasons a založil díky tomu hotel v Praze. To bylo na začátku devadesátých let. Potkal jsem také díky tomu spoustu zajímavých osobností. Například Václava Havla.

Jak na něj vzpomínáte?

Jako na mého hrdinu. Poznali jsme se nejenom oficiálně jako ministr a prezident, ale i soukromě u becherovky a piva. Považuji to za velkou čest, že jsem poznal takovou osobnost.

Na vyšší post než ministerský jste nepomýšlel?

Dostal jsem takovou nabídku v roce 1993. Nabídli mi, abych kandidovat na premiéra. Probíral jsem to s ženou a dohodli jsme se, že existuje i život mimo politiku. Svolal jsem tenkrát velkou tiskovou konferenci, kam jsem přivedl rodinu. Všichni novináři si mysleli, že kandidaturu přijmu, ale řekl jsem, že ne a že v politice končím. Přestěhovali jsme se do České republiky. Tehdy provizorně. Ale rozhodli jsme se, že zůstaneme.

Co pro vás byly hlavní impulzy, abyste zůstali?

Začal jsem pomáhat kanadským firmám investovat v České republice. Spolupracoval jsem s firmou Deloitte. Viděli, že mám hodně kontaktů s Kanaďany, a požádali mě, abych byl jejich předseda. Potom jsem se stal předsedou Deloitte pro celou střední Evropu. Na konci roku 2011 jsme se přestěhovali do Kanady a najednou mi volal premiér. Chtěl, abych se vrátil do Prahy jako velvyslanec Kanady.

Jak jste zareagoval?

Zeptal jsem se ho, jestli blázní. Odpověděl jsem mu, že nejsem diplomat. Zrovna jsme se přestěhovali zpátky do Kanady, žena ještě ani nestačila vybalit věci a on chtěl, abychom se znovu stěhovali. Odmítl jsem, ale pořád na tom trval. Nakonec jsem tedy souhlasil, ale měl jsem podmínku.

Co jste požadoval?

Zřídit bezvízový styk mezi Českou republikou a Kanadou. Pracovali jsme na tom velmi pečlivě a museli jsme změnit celý systém, který nebyl dobrý. Začal jsem na tom jako velvyslanec pracovat v říjnu 2013 a v listopadu už jsem zrušil víza pro Českou republiku a měl jsem z toho velkou radost. Kanadské noviny přitom psaly, že nebudu dobrý velvyslanec.

Z jakého důvodu?

Protože se bály, že budu dělat pro Čechy víc než pro Kanaďany. S tím nesouhlasím. Ambasády musejí pomáhat oběma stranám. Je to otázka spolupráce. Musíme si vzájemně otevírat dveře a přinášet možnosti pro obě strany.

Co si ještě Brno a Kanada mohou nabídnout?

Kanada už teď například spolupracuje s Jihomoravským inovačním centrem. Dál to je spolupráce s ICRC a Ceitecem. Brno je budoucnost byznysu a inovací. Vyrábět auta je sice důležité, ale budoucnost je v informačních technologiích a inovacích. Navíc Kanaďané a Češi, a Brňané zvlášť, mají moc věcí společných. Například inovace, vývoj a vynálezy. Nebo vášeň pro hokej. Moc věcí nás spojuje. Oba národy mají také rády přírodu.