S ovcemi se potkával od dětství, ale řemeslo si ho našlo až později. „Táta byl ovčák. Já jsem pracoval jako stavební mistr nebo technik. Jenže pak otec jednou omarodil, tak jsem v pětašedesátém šel na statek na měsíc vypomoct. Bylo z toho nakonec pět let,“ vzpomíná Lacina v přestávce.

Právě v té době se stříhání ovcí naučil. „Jezdil k nám jeden chlapík od Slavonic a od něj jsem se učil. Od devětašedesátého už pak nebyl nikdo, tak jsem stáda musel stříhat sám. Jen na statku to bylo pět set ovcí a stříhal jsem i další v okolí nebo jezdil vypomáhat. Měl jsem také povolené, že o víkendech mohu pomáhat soukromníkům,“ vypočítává Lacina.

Ročně ostříhal kolem tří tisíc ovcí. Práce mu musela jít od ruky. „Jezdil jsem i na soutěže. Nejlepší výkon jsem měl v roce 1987, kdy jsem deset ovcí ostříhal za šestatřicet minut. Každou jsem si přitom musel ještě i přivést,“ vzpomíná střihač.

Zdůrazňuje přitom, že tehdy byla jiná práce než dnes. „Byly to ovce chované na vlnu, dospělá dala osm kilo, beran třeba i čtrnáct, výjimečně dvacet. Také byly jiné ceny. Kilo vlny tehdy vykupovali za 120 korun a když měl člověk pár ovcí a jehně, byly z toho dva tisíce, což byla tehdy výplata,“ podotýká. V současnosti chovatelé dostanou kolem deseti korun.

Ovce Lacina stříhal až do počátku devadesátých let. „Ještě jsem si udělal licenci, která byla tehdy nutná, ale v dvaadevadesátém padly ceny vlny. Tak jsem šel dělat do Rakouska na stavby,“ dodává Lacina.

Střihačský strojek úplně neodložil. „Různě vypomáhám. Všichni ostatní končí kolem šedesáti, jenže mě ta práce baví. Sice ubývá sil, ale rutinu mám pořád. Říkal jsem si, že v pětasedmdesáti skončím. Ale nikdy neříkej nikdy,“ přemítá.

Z Výrovic odjel s Lacina se diplomem a zlatými nůžkami, které dostal od mladších kolegů jako poděkování.