Zdravotní sestra z Dětské nemocnice: Na vlastní trable si v práci ani nevzpomenu

Na povolání dětské sestry nedá dopustit. „Děti jsou zlaté. Nic nepředstírají. Když je bolí, tak je bolí. Držíme je za ruku, když je jim zle, a snažíme se je vždy dostat domů co nejdříve,“ říká Themlová, která pracuje na jednotce intenzivní péče kliniky dětské chirurgie, ortopedie a traumatologie.

V Dětské nemocnici pracujete už padesát let. Jak se za tu dobu změnila práce sestry?

Změnila se určitě hodně. Jiná je hlavně výchova a vzdělání sester. Dnešní absolventky jsou v úplně jiném postavení, než jsme byly my, když jsme nastupovaly. Nás učili odborné předměty lékaři, znali nás ze školy, z praxe i od maturity. Měli jsme k nim úplně jiný vztah a brali nás jako sobě rovné. To absolventi teď nemají. Teď už lékaři na zdravotnických školách nevyučují. Dřív byla také dětská sestra výběrový obor. Nyní je to tak trochu jako učiliště. Každý chce jen mít maturitu. Změnilo se také ošetřovatelství. Nemoci i pacienti jsou sice pořád stejní, ale je spousta nových postupů a technik.

Končily za pokladnami. Zdravotní sestry dostanou na výplatě o dva tisíce víc

Máte díky tomu méně práce?

Fyzické práce je méně. Máme různé přístroje, které hlídají pacienty. Dřív jsme musely všechno obíhat a pořád dokola kontrolovat. Na druhou stranu nám ale přibyla administrativa a papírování. O každém pa-cientovi se vede velká složka, to dříve nebývalo. Chápu ale, že to tak musí být, protože se vše eviduje i kvůli bezpečnosti. Místo toho, abych se více věnovala pacientovi, sedím u stolu a vyplňuji sedm různých složek. Když jsme tu tři sestry, tak se to ještě dá zvládnout. Jedna vyplňuje papíry, zbylé dvě obíhají děti. Chirurgie musí být rychlá. Když je nás tu méně, zvládá se to jen těžko.

Změnila se za tu dobu nějak Dětská nemocnice?

Především se rozrostla, budov je více. Přibyla samozřejmě i spousta nových zaměstnanců. Nemocnice mi navíc připadá více otevřená. Dřív nebyly návštěvy, nikam se nesmělo a všechno bylo uzavřenější.Zdroj: Deník / Racek Attila

Jaká je práce s mnohdy těžce nemocnými dětmi?

Je to náročné. Za dětmi musíme chodit pořád. Zjišťujeme, jestli pláčou, protože je něco bolí, nebo jestli je jim smutno. Děti jsou ale zlaté. Nic nepředstírají. Když je bolí, tak je bolí. Chtějí jít domů, tak se jim snažíme co nejvíc pomoci, aby mohly jít co nejdříve. Máme tu spoustu hraček, pohádek, které jim předčítáme klidně i v noci. Když je jim zle, držíme je za ruku a počkáme, až usnou.

S jakými případy se nejčastěji setkáváte?

Protože jsme traumatologie, nejvíce máme úrazů. Pak jsou tu často chirurgické, ortopedické operace nebo složité neurochirurgické zákroky, které trvají i několik hodin. Máme tu děti, které potřebují delší péči, více léků nebo speciální léčbu.

Je nějaký dětský pacient, na kterého nezapomenete?

Takových pacientů mám hodně. Všichni se mi svým způsobem vryjí do paměti. Některé děti tu kvůli vážnějším úrazům leží velmi dlouho. Pak od nás odcházejí jako ležáci na rehabilitace, a když se nám potom přijdou ukázat, už chodí. Je to pěkný pocit.

Jak se vám spolupracuje s rodiči dětských pacientů? Jsou díky internetu informovanější než dříve?

Jsou, ale spíše jednostranně, například pouze o jedné chorobě. Občas to pak přináší potíže. Jako se ve školách rodiče snaží poučovat učitele, jak mají učit, podobné je to i u nás. Rodiče se nám snaží radit, jak máme léčit. Dítě občas přesvědčím daleko snadněji, že něco musím udělat, než jeho matku nebo otce. Je to o to těžší, že zákroky na chirurgii jsou téměř vždy bolestivé.

Setkala jste se někdy se smrtí pacienta?

Dříve ano. Byla to jiná doba. Nebyly léky, postupy ani přístroje, jaké máme dnes. Umíralo tehdy daleko víc dětí. Teď se s něčím takovým naštěstí setkáváme minimálně.

Co je potřeba k tomu, aby člověk mohl dělat zdravotní sestru?

Chce to mít chuť pomáhat lidem. To je ten hlavní předpoklad. Člověk musí upozaďovat své potřeby, své pohodlí a věnovat se pa-cientům dvanáct hodin v kuse. Je třeba také lidský přístup, sestra musí být snášenlivá a také něco vydržet. Nedá se to dělat bez ohromné trpělivosti. To, že se něco nedaří, vás nemůže odrovnat. Všechno vždy není tak růžové jako v Ordinaci v růžové zahradě.

Řada lidí může mít právě kvůli seriálům dojem, že v nemocnicích je to samý románek mezi sestrami a lékaři. Jak je to z vaší zkušenosti?

Nevím, jak je to na jiných odděleních, u nás ale nikdy nic takového nepanovalo. Máme tolik práce, že na to ani není čas. Když už přijde doktor, tak po něm každý chce, aby něco dělal. Aby psal, rozhodoval nebo léčil, takže odtud občas spíše utíkají. Doktoři a sestry už navíc nejsou příliš v kurzu. To spíš lékaři s lékařkami. Lidé velmi podléhají tomu, co vidí v seriálech a věří jim. Mají pak zkreslené představy o tom, jak to v nemocnici funguje. Kolikrát se stane, že někdo přijde a řekne, že to tady není jako v seriálové ordinaci. Není to žádná kávička a posedávání.

Mezi zdravotními sestrami na pracovištích drtivě převažují ženy. Stejně je tomu i u vás. Máte kvůli tomu občas v kolektivu spory?

V tomto věku už nic takového neřešíme. Známe se dvacet let, takže jsme toho spolu spoustu zažily. Vycházíme si vstříc, měníme služby, když některá nemůže, a pomáháme si. Jsou tu jen zkušené, hodné a pracovité sestry a od kolegyň sneseme i kritiku. Máme také skvělého lékaře, který je hodný, slušný a pracuje výborně s dětmi. Kdyby to nebylo fajn, tak tady tak dlouho nevydržíme.

Hodně se mluví o tom, že v nemocnicích chybí zdravotní sestry. Čím to podle vás je?

Ve fakultních nemocnicích to podle mě není až tak o penězích. Je to o tom, že člověk je na dvanáct hodin pryč z domu a v hlavě musí mít jen práci. Nemůže jít každou chvilku někam za zábavou nebo být o svátcích pokaždé doma s rodinou. Chce to oběť a schopnost přizpůsobit se. A hlavně musíte tu práci mít rádi. Jinak je to hrozně náročné, zejména psychicky. Jste dvanáct hodin mezi bolestí a utrpením a musíte z toho pacienty nějak dostat a pomoci jim. Zároveň je třeba v sobě pořád hledat energii. Pacienti tu jsou často v depresích. Hlavně dětem se musíme věnovat, chválit je a říkat, že jsou nejšikovnější. Většinou si tady na nějaké vlastní trable ani nevzpomeneme.

Odreagováváte se po práci nějak?

Někdy přijdu po náročné službě domů a nepustím ani rádio, ani televizi. Musím mít hodinu klid, aby mi ty zvuky z hlavy vyšuměly. Pak už je to zase dobré. Mám syna a tři vnoučátka, se kterými se také pořád stýkáme a užíváme si společný čas. Mám ráda pohyb a můj koníček je cestování. Už to ale není tak jako dřív, že bych sbalila batoh a vyrazila. Ráda bych si v budoucnu zaletěla do Číny.Zdroj: Deník / Racek Attila

Jak jste se dostala k práci sestry? Chtěla jste jí být odmalička?

Myslím, že úplně odmalička ne. Ráda jsem tancovala a chtěla jsem být chvíli baletka. Jezdívala jsem ke strýci a tetě. Strýc byl chirurg a já jezdila k němu na obvod. Později měl ordinaci u sebe doma a měl v ní prosklené lékárny, které byly plné stříkaček a různých nástrojů. Už jako dítě jsem si s nimi hrála a bylo to pro mě normální. Vzpomínám si, že jsem pak od prvopočátku chtěla jít na chirurgii, kde je všechno rychlé. Tady se uřízne, tady sešije a je po problému.

Kde jste vyrůstala?

Narodila jsem se v Brně. Bydleli jsme přímo naproti blázinci. Viděla jsem tam do zahrady a kamarádila se i s dětmi tamních zaměstnanců. Díky nim jsem znala všechny pacienty. Každou chvíli odtud někdo přelezl zeď a utekl, pak ho naháněli zřízenci. My jsme pak s křikem pelášili na opačnou stranu. Bylo to vzrušující, pořád se něco dělo. Tehdy byla padesátá léta, takže v blázinci bylo i hodně žen, jejichž muži se nikdy nevrátili z války. Dodnes si třeba pamatuji na stařenku, která každý den stála u zábradlí se sbaleným uzlíčkem a čekala, až si pro ni přijde její manžel.

O byty začíná být v Brně nouze. Lidé je čím dál častěji kupují jako investici

Kde jste obor vystudovala?

Vystudovala jsem zdravotnickou školu v Jaselské ulici. Dětská sestra byl tehdy výběrový obor, a protože tatínek byl úředník, nejdřív mě tam kvůli tomu nevzali. Byla to strašná doba. Rok před školou jsem proto na chirurgii musela dělat uklízečku. Uklízela jsem i ve vile Tugendhat. Pak mě teprve vzali. Byla jsem tak strašně hrdá a pyšná, že jsem sestra. A doteď toho nelituji. V Dětské nemocnici jsem už od dvaceti let a práce mi pořád přináší potěšení. Doporučila bych ji, i když může být ze začátku těžká.