Co dělat, když si člověk nerozumí s vlastními dětmi

Základním předpokladem je, že všechny děti své rodiče hluboce milují, nemohou jinak a jsou s nimi solidární. Tato láska však může čelit komplikacím, například neshodami mezi rodiči.

„Děti pak pro rodiče podvědomě emočně pracují a snaží se jim pomoci – učinit je šťastnými. Snaží se obnovit rovnováhu. Jejich potřebou je, aby se rodiče milovali nebo alespoň respektovali. Cítí, že jen tak mohou být také spokojené.

Kvůli této lásce a solidaritě se pak přiklánějí k jednomu z rodičů, litují ho, nebo se proti němu naopak vymezují. Když to nezabere, mohou se uzavřít do sebe. Důsledkem je pak například záškoláctví, parta a drogy nebo různé nemoci,“ vysvětluje terapeut Čeněk Rosecký, ředitel Tvořivé školy a otec čtyř dětí.

Super máma Dagmar Šimková má dvě nemocné děti, ale pomáhá druhým. Píše pro nemoc

Obdobím, kdy k neshodám mezi rodiči a dítětem dochází asi nejčastěji, je puberta. V tomto období ale podle odborníka pouze vyplavou na povrch problémy vzniklé již dříve. Příčiny potíží mají obvykle kořeny ve věku do čtyř let. V pubertě dítě získá sílu a proti rodičům se přirozeně vymezuje.

V té době se děti také začínají zajímat o sexualitu a k tomu se rodiče jaksi moc nehodí. Jedná se o proces osamostatňování. Jak tedy s dítětem v pubertě komunikovat?

„Nejdůležitější je – a to platí v komunikaci obecně – uznat jeho pocity. Nevymlouvat mu je, ani je nebagatelizovat. Ujistit ho, že pro mě je pořád tím nejlepším dítětem a že já jako rodič jsem tu pro něj, připravený mu pomoci. Zároveň ale nastavit pevné a tím pádem bezpečné hranice – pravidla, která doma platí,“ radí Čeněk Rosecký s dodatkem, že rozhodně není dobré děti zatahovat do vlastních problémů a partnerských válek.

„Nedělejte si z dítěte štít nebo zbraň. Pokud jsou v partnerství konflikty, je tomu někdy těžké odolat. Dítě ale potřebuje být dítětem, tedy řešit svému věku adekvátní věci. Emočně přetížené dítě začne být vždy nějak symptomatické,“ dodává. Jak se říká, chcete-li udělat něco pro dítě, udělejte něco pro sebe – pro jeho rodiče.

Už nejsi můj syn!

Že rodiče do svých potomků projektují své touhy, je do jisté míry normální. Zkrátka se snaží děti vychovat k obrazu svému, dokonce i ty nevlastní. Má to své příčiny a také své důsledky, platí ale, že když dva dělají totéž, není to totéž. Jedna věc je vést, druhá tlačit.

Podle Čeňka Roseckého je ideální dítěti nabízet co nejvíce možností, sledovat, co ho baví, a tím směrem ho pak vést. Přístup typu „Děd byl právník, já jsem právník, tak ty budeš taky právník!“ je velmi nešťastný.

Cesta pro tápající rodiče: Rodinná terapie

„Jedná se opět o symptom hlubšího rodinného dění a může mít pro život dítěte fatální důsledky. Dítě totiž z lásky rodiči vyhoví, a tak může snadno popřít samo sebe. Výsledkem je nespokojenost a podvědomá nebo i vědomá zloba na rodiče,“ upozorňuje terapeut s tím, že nejhorší, co může rodič udělat, je říci: „Pokud se rozhodneš jinak, než chci já, už nejsi můj syn/dcera.“ Tak rodič dítě ztratí úplně a mnohdy nevratně.

Známá věta „Dokud tě živím, budeš mě poslouchat!“ také nemá pro bouřící se dítě váhu. To by musela být formulována trošku jinak a pronesena v klidu. Nastavení hranic je základní věc. Vytváří bezpečný prostor.

„Ideální je ale začít s tím hned od malička. Ne z dítěte vychovat malého hraničáře, tj. někoho, kdo nerespektuje hranice, a pak se to snažit v pubertě změnit silou. To už bývá obvykle pozdě. I tehdy je ale nastavení hranic důležité. Řekl bych třeba: ,U nás doma platí ta a ta pravidla. A dokud tu bydlíš, musíš je respektovat.‘ Tečka.

O tom se s dětmi nediskutuje. Diskuse je v tomto směru přenášením moci a odpovědnosti do rukou dětí. A dětem moc do rukou nepatří,“ míní odborník.

Nezdravá vděčnost

Pokud chcete, aby si vás děti vážily, neměli byste pronášet ani věty typu: „Měl bys mi být vděčný za všechno, co pro tebe dělám!“ Tato věta je krajně manipulativní a vypovídá o značném emočním deficitu rodiče. Obvykle nedostatku mateřské lásky. Kdo se dožaduje vděčnosti, nedává z lásky, ale proto, aby něco získal.

„Obecně je vděčnost za život a za vše, co jsem dostal, projevem zdravé psychiky. Vynucovaná vděčnost vztahy spolehlivě ničí,“ říká Čeněk Rosecký.

Puberta může být skvělá

A dodává: „Dá se na to dívat ale také ještě radikálněji. Rodiče si dítě udělali a většinou to dělali pro sebe, ne pro dítě. Postarat se o něj je jejich povinnost, tak jakápak vděčnost.? To říkám i těm ,dospělým dětem‘, které mají pocit závazku vůči rodičům nezdravě silný a jsou k nim tak emočně připoutáni, byť už dávno nejsou dětmi.“

K neshodám s rodiči často dochází v době, kdy si dítě vybírá budoucí povolání. Tady je dobré si uvědomit, že před osudem nikdo nikoho nezachrání. Ani rodič své dítě, i když si to obvykle přirozeně přeje. Čeněk Rosecký je přesvědčen, že charakter dítěte je daný do sedmi let věku. Pak už je pozdě někoho vychovávat.

„Já osobně volím dát dítěti požehnání: Běž a žij. Věřím, že to zvládneš po svém. Mám zkušenost, že dětem, kde tohle rodiče zvládnou, se pak v životě daří. A to i tehdy, pokud si nejdříve namelou. Samozřejmě, že se snažím svým dětem poradit, jak nejlépe umím, ale volbu životní cesty nechávám na nich,“ říká.

Jestliže s rozhodnutím dítěte nesouhlasíme, nabízí se věta: „ Pokud ses rozhodl takhle, já to respektuji, ale nesouhlasím s tím.“ Pokud jde o něco skutečně závažného, pokud například bere drogy nebo propadlo gamblingu, pak je dovětek tvrdší: „… ale nebudu to žádným způsobem podporovat.“ Za svým názorem je pak třeba si stát a nezapomenout dodat: „Vždycky ale zůstaneš mým dítětem, vždycky můžeš přijít a já tě rád obejmu.“

Rodiče si člověk nevybírá

Když si s potomkem nerozumíme ani v době jeho dospělosti, dostáváme se s ním často do konfliktu. Naše a jeho představy o životě se prostě míjejí. Může nám pomoci rodinná terapie. Odborník také radí zamyslet se nad tím, co je pro nás skutečně důležité. Jestli naše názory a přesvědčení, nebo vztah s dítětem.

Obecně platí, že rodiče dávají dětem lásku, péči a podporu. A děti, když vyrostou, vracejí jim to tak, že to samé dávají zase svým dětem.

Rodinná krize má na mentalitu dětí velký vliv

Dítě by s rodiči mělo komunikovat s úctou, přitom by však nemělo zapomínat na úctu k sobě samému. To znamená respektovat, ale žít si život hlavně podle sebe.

„Zachraňovat rodiče před jejich osudem a snažit se je učinit existenčně šťastnými je nepokora a také marnost. Pro život dítěte může mít takový přístup stejně fatální důsledky jako odpor k rodičům. Řešením je přijmout své rodiče jako své kořeny, ponechat jim jejich názory, jejich odpovědnost za to, jak žili a chovali se k sobě nebo ke mně.

Přijmout život takový, jaký je, a smířit se s tím, že co jsem nedostal, už nedostanu. A jít dál. Ideálně důstojně. To je cesta, jak se může každý stát spokojeným člověkem,“ uzavírá Čeněk Rosecký.