Ministr zahraničí Mike Pompeo a viceprezident Mike Pence objížděli v minulých týdnech středoevropské státy. Vidíte v tom cílené zvýšení zájmu o tento region?
Zcela jistě. USA si začínají uvědomovat, že v našem regionu nejsou jedinými, kdo soupeří politicky a ekonomicky o vliv v něm, a proto zase po nějakém čase zvyšují svoji aktivitu. Hodně to připisuji i bývalému náměstkovi ministra zahraničí Wessu Mitchellovi, který se naší částí světa celoživotně zabývá.

Jestliže se americký ministr objeví třeba v Bratislavě jednou za 20 let a ve stejném časovém období navštívil Paříž více než šedesátkrát, hodně to vypovídá. Americká zahraniční politika je ovšem značně cyklická a naší úlohou musí být navodit tyhle vlny zájmu co nejčastěji a pak je sjíždět jako surfaři elegantními kruhy. Tím udržíme americký zájem o naši část světa, kde právě jejich síla garantuje pořádný kus naší vlastní bezpečnosti před geopolitickými predátory.

Je pro americkou administrativu důležitým tématem brexit, nebo jde z hlediska jejího vnímání geopolitických problémů o marginálii?
Je to pro ně domácí politické téma. Jako demokrat budete proti brexitu, jako republikán budete trochu pro a jako Trumpova část republikánů budete hodně pro. Vztah k brexitu je jedna z věcí, která vás v dnešním Washingtonu politicky definuje.

Jakým žolíkem je v Trumpově karetní hře možné uvalení cel na auta z Evropy?
Jestli je to žolík, hrací karta, tak jsme na tom dobře. Protože s kartami se hraje a nakonec zmizí zpět v balíku. Horší by bylo, kdyby to bylo jenom plnění předvolebních slibů, případně článek víry.

Sliby negociovat nejde, ty se plní do konce volebního období a víru rozumem nevyvrátíš. Odhaduji, že pokud tahle otázka zůstane ve stadiu limba až do evropských voleb a následně vznikne pro americkou stranu méně iritující evropský vyjednávací tým, máme docela solidní šance to vyjednat. Pokud se Američané rozhodnou zavést cla ještě do května, bude pro obě strany podstatně těžší dospět k nějaké finální dohodě, která je podle nás nutná a nevyhneme se jí. Podstatná část BMW se stejně dnes vyrábí v Jižní Karolíně a už to ukazuje složitost i absurdnost téhle situace.

A co nátlak na vypovězení jaderné dohody s Íránem?
Evropané si myslí, že dohoda funguje, Američané věří, že měla být lepší. Ani jedna strana nerozporuje, že tak, jak je dohoda napsána, je Íránem plněna. A zbytek je diskuse s Íránem, který se neustále v čase mění a vyvíjí.

Takže jedničkou v pořadí důležitosti je pro USA Čína?
V ekonomickém soupeření ano. V politickém je to Rusko. V bezpečnostním je to korejský poloostrov. Američané hrají simultánky. Musíme si uvědomit, že jenom State Department na to má přes 80 000 diplomatů, tedy v porovnání celé jedny Pardubice. A jak mi často opakuje Madelaine Albright – USA nejsou vztahově monogamní.

Souvisí s tím i soustředěné Trumpovo úsilí směrem k Severní Koreji?
Rozhodně. Podobně jako v případě Blízkého východu se jedná o místo, kde se promítají všechny soupeřící vlivy současně. Čína doteď neví, jestli je lepší se s Korejci trápit, aby se s nimi USA trápily více, nebo je donutit k řešení, a jak moc do toho pak investovat. Rusové mají KLDR na hranicích a nechtějí u stolu chybět. Japonci, Filipínci, Vietnamci, všichni budou ovlivněni jakýmkoliv řešením.

Co v této kapitole znamená neúspěšný summit v Hanoji?
A proč byl vlastně vnímán jako ne-úspěšný? A jak by vypadal summit úspěšný? A pro koho a čím by takový byl? O realitě rozhodují skutky na zemi, nikoli mediální hodnocení. Výsledek se teprve dozvíme, a to empiricky. Bude-li jím to, že Korejci nebudou dále testovat rakety a dají si pozor na přeprodávání svých jaderných technologií, aby si úplně nezavřeli cestu k dalším jednáním, jsme na tom lépe, než jsme byli před summitem. Pokud ne, teprve pak budeme vědět, že to byl neúspěšný pokus.

Spojené státy Baracka Obamy a ty současné jsou z politického hlediska jiná země. Prezident Donald Trump všechny politologické poučky postavil na hlavu a svoji funkci pojímá výrazně byznysově a marketingově. Jak si momentálně stojí u Američanů?
Země je nadále rozdělena, diskuse je velmi vášnivá, a tudíž ne zcela racionální, fakta jsou proto v téhle hře popelkou. Kterou jinou zemi mi to jenom připomíná?