Kliknutím zvětšíteNapoleon byl znám svými motivačními proslovy k vojákům, majícími za cíl probudit v nich odvahu, hrdost a chuť vítězit. Německý diktátor Adolf Hitler se jej při zahájení Operace Tajfun, což byl přímý útok na sovětské hlavní město, pokusil údajně napodobit.
„Vojáci! Moskva je před vámi! Dva roky se před vámi skláněla všechna hlavní města kontinentu. Pochodovali jste ulicemi těch nejlepších měst. Moskva zůstala. Pokořte ji, ukažte jí sílu svých zbraní a pochodujte přes její náměstí. Moskva je konec války! Moskva je dovolená! Vpřed!“ pronesl začátkem podzimu 1941 Hitler.
Ať už jeho slova působila na německé vojáky, jak chtěla, dovolenou pro ně dobývání sovětské metropole rozhodně nebylo. Byť začátek Operace Tajfun vyhlížel více než slibně.
Rudá armáda v obklíčení
Skupina armád Střed, na jejíchž bedrech ležela hlavní a rozhodující část této operace, čítala 1,8 milionu lidí, 1700 tanků a přes 14 tisíc děl a minometů. Tuto sílu mělo ze vzduchu podporovat na 1400 německých letadel. Počet sovětských vojáků bránících vzdálené přístupy k městu tak převyšovali Němci 1,4krát, navíc měli 1,7krát více tanků, 1,8krát více děl a minometů a dvakrát tolik letadel.
Do extrémně nebezpečné situace se sovětská vojska na přístupech k Moskvě dostala zejména po 9. říjnu, kdy se německým armádám podařilo u Vjazmy a Brjansku úplně obklíčit západní a záložní front Rudé armády.
Ten den obsadil předvoj motorizované divize SS „Reich“, sestávající z deseti tanků s motorizovanou pěchotou, město Gžatsk (dnešní Gagarin, město ležící ve Smolenské oblasti asi 180 kilometrů jihozápadně od Moskvy). Tím se uzavřel vnější prstenec kolem sovětských armád uvězněných ve vjazemském kotli. Němci přerušili silniční spojení na běloruský Minsk a železniční trati mezi Vjazmou a Syzranem a mezi Moskvou a Smolenskem.
Obrana na vzdálených přístupech k Moskvě se zhroutila. V kotli u Vjazmy zůstalo 37 divizí, devět tankových brigád a 31 dělostřeleckých pluků Rudé armády.
Dalších 27 divizí, dvě tankové brigády a 19 dělostřeleckých pluků bylo úplně obklíčeno poblíž Brjansku. Zbývalo jen 31 divizí, dvě tankové brigády a 14 dělostřeleckých pluků, které mohla Rudá armáda na vzdálených přístupech k Moskvě ještě využít tváří v tvář mnohanásobné přesile. Byla to kritická chvíle moskevské obrany; cesta k městu se zdála být úplně odkrytá.
Moskva staví obranu
V těžké chvíli pomohli svému městu především sami jeho obyvatelé. Na 600 tisíc dělníků (respektive zejména dělnic, protože muži byli odveleni na frontu) z Moskvy a celé moskevské oblasti kopalo ve dne v noci a za neustávajícího deště a nepřátelského ostřelování i bombardování obranné zákopy.
U města Možajsk tak vznikla obranná linie v délce 220 kilometrů. Na jejím budování se podílely nejen moskevské dělnice, senioři a děti, ale také družstevnice a družstevníci (kolchozníci) z místních vesnic v okolí a dokonce i někteří specialisté – například stavitelé moskevského metra vypomáhali se stavbou bunkrů. Přesto však nebylo opevnění v době, kdy se k němu Němci přiblížili na kritickou vzdálenost, ani zdaleka dokončeno.
Zhruba třináct kilometrů před Možajskem se nachází slavné Borodinské pole, neboli místo, kde 7. září 1812 svedla ruská a napoleonská vojska největší a nejkrvavější jednodenní bitvu napoleonských válek. Této bitvy se zúčastnilo na čtvrt milionu vojáků a obě strany v ní ztratily každá kolem 50 tisíc mužů. Podle historiků tak skončila vlastně nerozhodně, přestože se Napoleon považoval za vítěze, protože jeho soupeř, slavný ruský vojevůdce Kutuzov, nakonec z bojiště ustoupil.
O 129 let později se k místu střetu dvou legendárních velitelů blížil nepřítel opět.
Zasahuje Polosuchinova divize
Po zničení západního frontu stála nyní obrana možajské linie zejména na narychlo sestavených praporech kadetů a na divizích lidové milice, které se rychle dostaly do prvních střetů s předsunutými německými jednotkami.
Dne 10. října je pak podpořila možná nejbojovnější formace této etapy války, 32. divize „Rudý prapor“ pod velením plukovníka Viktora Polosuchina, narychlo přesunutá k Moskvě z Dálného východu. Do obrany se zapojila prakticky okamžitě poté, co ji v Možajsku vysadili z vozů.
Na rozdíl od jiných divizí byla poměrně dobře vyzbrojená a zahrnovala tři střelecké, jeden dělostřelecký a jeden houfnicový pluk, a dále jeden samostatný protitankový oddíl. Byla také již vyzbrojena 872 samopaly, nikoli jen puškami, což v té době nebylo v Rudé armádě ani zdaleka pravidlem.
Její úkol byl týž, jaký měli Kutuzovovi vojáci: zastavit u Borodina nepřítele, nebo mu alespoň způsobit co nejtěžší ztráty.
V poledne 13. října 1941 se na borodinským polem objevily německé bombardéry Junkers a stíhačky Messerschmitt, čímž bitva vlastně začala. Následovaly několikadenní těžké boje s německými tankovými vojsky, v nichž ani ostřílená Polosuchinova divize nemohla vzdorovat dlouho. Dne 16. října 1941 tak Němci borodinské pole nakonec opanovali, přičemž spálili zdejší klášter a zpustošili muzeum bitvy u Borodina. Jejich vítězství ale netrvalo věčně, protože o něco později bylo borodinské pole znovu dobyto, když se 82. sovětské střelecké divizi podařilo provést protiútok.
Traduje se, že když Polosuchinova jednotka dorazila na bojiště, stačil její velitel muzeum ještě před jeho poškozením krátce navštívit. Při té příležitosti se podepsal do návštěvní knihy muzea a do kolonky „Účel návštěvy“ napsal: „Přišel jsem bránit bojiště.“
4
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
