Vážený pane prezidente, Česká republika i Německo si v letošním roce připomínají 30 let od pádu komunismu. Je to důvod k oslavám, nebo spíše k novým obavám o osud demokracie v bývalé komunistické Evropě?

Ne, nechceme se ničeho obávat, ani smutnit a říkat, že jsme udělali něco špatně. Navždy zůstane zásluhou obyvatel střední a východní Evropy, že se osvobodili z otěží komunismu a diktatury. Svoboda je ale zvláštní věc. Když o ní člověk sní, je naprosto skvělá. Ale když jí dosáhne, tak musí i sám něco dělat. Aby mohl svobodně žít a svobodně konat. Člověk se musí naučit převzít vlastní odpovědnost. A to je o hodně těžší než snít o svobodě. Proto mají někteří lidé problémy se svobodou a odpovědností. S tou přehršlí možností a také s vlastní odpovědností za to, jakým směrem se vydají.

A pro mnoho lidí je to příliš…

Ano. A stýská se jim pak po časech, kdy sice nebyli úplně spokojení, ale ani nemuseli přebírat odpovědnost za všechno ve společnosti. Toto je typické vždy pro období transformace. Mnoho lidí, které změna potěšila, pak najednou zjistí, jak je těžké nést odpovědnost sama za sebe. Odpovědné občanství není jednoduché. V této fázi se právě nacházíme, ta proměna mentality směrem k sebevědomému občanství určitý čas trvá.

Vždy existují skupiny, které jsou rychlejší a celou společnost tlačí kupředu. Pro jiné je to tempo ale příliš rychlé, a ti se pak přikloní k těm, kteří říkají: „Ach, dřív bylo všechno jednodušší. Není demokracie příliš složitá? A nejsou všechny ty kompromisy strašné, neměl by někdo prostě udávat směr?“

Vlastně v každé společnosti existuje skupina lidí, kterým je milejší, když je někdo vede. A z toho mají prospěch jednou levicoví, jednou pravicoví populisté. Ti z toho pak profitují. V současné době máme v celé Evropě vlnu úspěchů spíše národně populistických hnutí a stran. Využívají nostalgickou touhu po zjednodušení, která se obrací proti složitosti EU nebo proti globalizaci. Ale populisté nám nemohou nabídnout žádnou skutečně dobrou perspektivu pro naši budoucnost.

Jsou lidé, kteří strávili větší část svého života v totalitě, odolnější vůči jejímu návratu, nebo je to spíše naopak?

Už z mé první odpovědi vyplývá, že jsme poměrně různí. Musíme si uvědomit, že se stále nacházíme v transformačním procesu. Stále se jedná o přechodnou fázi. To není nic specificky českého, východoněmeckého nebo polského. Je tomu tak vždy, když se celé společnosti vymaní z fáze, kdy jsou kompletně ovládány, a dostanou se do fáze, kdy určují samy sebe. Stejné fenomény můžeme pozorovat i v Jižní Americe, v zemích, kde byla dlouho diktatura. Lidé si pak musí teprve zvykat na skutečnost, že jsou nyní svobodným subjektem. Že jako občané mohou jednat na vlastní odpovědnost. To znamená, že rozdíly v našich společnostech, ve východním Německu, Česku, na Slovensku, v Polsku, rozdíly mezi Čechy a Čechy, mezi východními Němci a východními Němci jsou poměrně veliké.

Ti, které dříve spojoval boj proti diktatuře, mají nyní rozdílné životní pocity. Jedni se cítí osvobozeně. Mohou nyní vykonávat povolání, které chtějí. Mohou psát to, co si dříve mohli jen myslet. Mohou se umělecky realizovat. Cestovat. A druzí si říkají: „Bože, všechno je tak komplikované!“ Je to na ně moc.

Jsou tito lidé příznivci extremistických uskupení?

Dělicí linie je často nepolitická. Pro někoho jde o ideologický rozměr, například pro staré komunisty nebo krajní pravici, nacionalisty. Ale pro jiné jde prostě o nejistotu, pocit cizosti vůči těm mnoha možnostem otevřené společnosti. A to se mění pomalu. Musíme si uvědomovat, že to není vždy zlomyslnost, když někdo má kritické postoje vůči demokracii. Často se jí lidé ještě trochu bojí, což nám liberálním demokratům a politicky aktivním lidem přijde neadekvátní. Přál bych si, aby všichni lidé mohli zažít a využít příležitosti, které demokracie nabízí. Šance realizovat se ve svém životě jako svobodný občan a beze strachu.

Jak se díváte na situaci v bývalé Německé demokratické republice, kde je i dnes velmi populární strana Aliance pro Německo (AfD) a postkomunisté? Lze bývalou NDR v dnešní době už označit za zdravou demokratickou společnost?

Řekl bych, že ano, protože většina východních Němců volí strany středu, které prosazují otevřenou společnost a snaží se nacházet skutečná řešení. Protože se však více rozčilujeme nad tím, co nefunguje, mluvíme velmi často o voličích na okrajích politického spektra. A když svůj pohled na problémové oblasti společnosti takto zúžíme, zdá se často, jako by byla naše demokracie v ohrožení.

Tak to ale není! To chci říci naprosto jasně. Měli jsme v Německu zkušenost, že existovala demokracie, ale zároveň byli její odpůrci silnější než její zastánci. Bylo to mezi válkami, v době tzv. Výmarské republiky. Krajní pravice i krajní levice byly tehdy velmi silné, zčásti až militantní, zčásti ozbrojené. Vytvořily situaci, která se podobala občanské válce. Dnes jsme od toho na hony vzdáleni. Němci zůstávají spolehlivými partnery a spolehlivými zastánci demokracie jen si musíme zvyknout na to, že to nedokáží všichni lidé přijmout a ocenit stejně rychle. A proto existují ty zmíněné jevy, které jsem označil jako typické pro přechody společností, což platí právě i ve východním Německu.