Když byl Volodymyr Dehtyarov vojákem nasazeným v Afghánistánu, byl to jen on a jeho bratři ve zbroji, na kterých záleželo. Dostali rozkazy a bojovali. Ve vojenské uniformě SSSR tehdy ještě nevěděl, že mise na záchranu promoskevského režimu v Kábulu je odsouzena k neúspěchu.

Těhotná žena utíka z porodnice v Mariupolu, kterou zasáhlo ruské bombardování.
Genocida, barbarství, zvěrstvo. Svět je zděšen ruským útokem na porodnici

„Dostali jsme rozkazy a plnili jsme svoji povinnost,“ řekl reportérovi, zatímco stál v dlouhé frontě na nádraží ve Lvově a čekal na evakuaci do Polska. Společně s ním doufala v útěk z Ukrajiny i jeho dcera, snacha a čtyři vnoučata. Jeho syn a autistický vnuk museli zůstat v Mykolajivu na jihu Ukrajiny. 

S ruskými veterány už nemluvím

Z války v Afghánistánu si kromě medaile odnesl i fotografie, které jsou dnes jen mementem kdysi mocného impéria a dob přátelství zrozených v bitvě.

Rudá armáda je ale dávno pryč. A tato nová válka způsobila rozvrat v přátelství s ruskými veterány, po jejichž boku kdysi bojoval. „Už spolu nemluvíme,“ řekl Volodymyr, který odešel z armády s hodností podplukovníka. 

Veterán si je dobře vědom masivní propagandy, kterou Kreml krmí ruské občany, když popisuje Ukrajinu jako stát řízený nacisty a fašisty. Na otázku, co si myslí o takových nálepkách se podle reportéra BBC Fergala Keana jen smál. Byl to dlouhý smích plný hořkosti. Pak mávl směrem k dlouhým frontám plným žen, dětí a starých lidí. „Tady? Nacisté a fašisté? Tihle lidé? To nejsou fašisté, podívejte se na ně. Jsou to Ukrajinci.“

Ukrajinští vojáci a civilisté v ulicích Kyjeva po útoku ruské armády.
Dva týdny války: Ruský blitzkrieg nevyšel, z popírání se stal na Ukrajině vzdor

Vzápětí veterán i se svou rodinou nasedl na vlak do Polska a doufal, že se dostane dál na západ, do nitra Evropské unie. Stejně jako všichni ostatní na nástupišti ani on nemá ponětí, jak dlouho bude vyhnanství trvat. 

Doufám, že existují dobří lidé

Stejným směrem, ale sama, mířila také dvaaosmdesátiletá Valentyna Malyškinová z Krivoj Rogu ve střední Ukrajině. V ruce svírala papír, na němž měla poznačeno telefonní číslo své dcery. Sama mobilní telefon nevlastní, ale doufá, že jí ho někdo půjčí, až se dostane do Polska.

Sama neví, kam přesně má namířeno. V Polsku na ni navíc vůbec nikdo nečeká. „Dobrovolníci na mě zatím byli milí, dali mi jídlo. Když se mi zvýšil krevní tlak a cítila jsem se na omdlení, dali mi lék a našli mi židli,“ popisuje náročný přesun žena. Pokaždé, když se fronta posune, někdo jí pomůže vstát a jít vpřed. „Nevím, co mě čeká. Prostě jdu a je to. Doufám, že existují dobří lidí, to je vše.“ 

Snad má tedy Valentyna pravdu, nicméně obrovská vlna solidarity, která se napříč Evropou, a hlavně zeměmi v bezprostřední blízkosti Ukrajiny zvedla, její slova potvrzuje.