Kliknutím zvětšíteDne 11. prosince 1941 vyhlásil Adolf Hitler válku Spojeným státům americkým, aby tak dodržel svůj závazek Japonskému císařství, že v případném válečném sporu Japonska bude bojovat na jeho straně. Udělal to přesto, že původní dohoda předpokládala, že Japonsko bude napadeno, nikoli že bude samo agresorem.
Pro německé ponorky pod Dönitzovým velením to znamenalo rozšíření pole působnosti. Do té doby útočily jejich „vlčí smečky“ v Atlantiku převážně jen v mezinárodních vodách na britský ozbrojený doprovod zásobovacích konvojů, nyní ale mohly bez omezení napadat i americké lodě. (Ve skutečnosti si první útok na americké bojové plavidlo, konkrétně torpédoborec Reuben James, odbyly již 31. října 1941 a torpédoborec potopily, to však byla výjimečná situace. Reuben James nebyl údajně označen americkou vlajkou, protože v roli ozbrojeného ochránce konvoje shazoval na německé ponorky hlubinné miny, byť USA ještě nebyly oficiálně ve válce).
K americkým břehům
Dönitz ale nepřemýšlel jen v intencích bojových střetů na širém moři, ale podobně jako velitel japonského námořního loďstva Isoroku Jamamoto viděl největší potenciál v tom, zaútočit překvapivě přímo u amerického pobřeží, kde to mohlo vedle čistě vojenských škod zasáhnout také morálku Američanů. Operaci, jež měla dosáhnout tohoto cíle, pojmenovali Němci Paukenschlag.
Provést takový útok mohly jen ponorky dlouhého dosahu, tedy třídy IX. Ve chvíli, kdy dal Berlín operaci zelenou, jich mělo Německo k dispozici pouze šest: šlo o ponorku U-66 pod velením Richarda Zappa, U-109 s kapitánem Heinrichem Bleichrodtem, U-123, na níž velel Reinhard Hardegen, U-125, jež měla na kapitánském můstku Ulricha Folkerse, U-130 pod velením Ernsta Kalse a U-502 Jürgena von Rosenstiela.
Tato šestice měla představovat první útočnou vlnu. Dne 18. prosince 1941 vypluly z ponorkové základny Keroman v bretaňském přístavu Lorient ponorky U-125 a U-502, jež měly představovat hrot útoku. U-502 však poměrně záhy po vyplutí zastavil únik oleje, který ji přinutil k návratu do Lorientu, kam připlula 22. prosince.
O den později vyplula Hardegenova U-123, jež se v nadcházející misi „vyznamenala“ vůbec nejvíc, na Boží hod ji následovaly U-66 a U-130 a den po vánočních svátcích, 27. prosince 1941, U-109. Všech pět podmořských plavidel mělo rozkaz nezapojovat se během překonávání Atlantiku do žádných bojových akcí (s výjimkou případného útoku na zvláště atraktivní cíle) a šetřit si síly pro úder u amerických břehů.
Dosáhnout svých operačních oblastí u severoamerického pobřeží zabralo ponorkám asi dva týdny. Tři z nich zaujaly v druhém lednovém týdnu 1942 pozice u východního pobřeží Spojených států (U-66 východně od mysu Hatteras, U-123 poblíž cípu Long Islandu a U-125 u New Jersey), zbylé dvě hlídkovaly u kanadských břehů. Teď přišla chvíle, kdy měly „zabubnovat“. A zabubnovaly.
U prostřeného stolu
Úspěšnost operace později sami Američané zhodnotili tak, když připustili, že představovala pro americké ponorky "druhý šťastný či zlatý čas" (tím prvním bylo období roku 1940 v severním Atlantiku) a že němečtí ponorkoví velitelé měli u amerických břehů doslova loveckou sezónu.
Německá akce totiž zastihla americký námořní a lodní průmysl naprosto nepřipravený. Američany dostatečně nepoučil útok v Pearl Harboru a nadále věřili, že jsou na domácí půdě nezasažitelní a že je jejich východní pobřeží mimo dosah německých ponorek. Obchodní lodě tu proto běžně pluly se zářícími pozičními světly a bez jakékoli ochrany. Bylo to, jakoby pozvaly ponorky přímo k hodovnímu stolu.
První nepřátelské obchodní plavidlo, britskou nákladní loď Cyclops plující z Long Islandu, potopila Hardegenova U-123 už 11. ledna 1942. Vzápětí na to přišly další útoky. Stejně úspěšné a stejně smrtící.
Než se 6. února vrátila poslední ponorka zpátky na svou domovskou základnu ve francouzském Lorientu, stačila celá pětice potopit u amerických břehů celkem 23 lodí. Největší podíl na tom měla Hardegenova U-123 se sedmi zářezy (jí potopené lodi měly odhadovaný celkový výtlak 46 744 tun), druhá byla U-130, jež potopila šest lodí o celkovém výtlaku 36 988 tun, U-109 si na své konto připsala čtyři lodě o výtlaku 27 651 tun a U-125 jednu loď o výtlaku 5666 tun.
Úspěšnost první vlny ponorkového útoku popsal admirál Dönitz tak, že všichni velitelé zúčastněných ponorek do jednoho „měli takové množství příležitostí zaútočit, že v žádném případě nemohly využít všechny: byly chvíle, kdy měly nad sebou na dohled až deset lodí, plujících se všemi světly na mírových kurzech“.
Ponorka v záři mrakodrapů
Hardegen si navíc dovolil 14. ledna 1942 mimořádně drzý kousek, když se po setmění vynořil s ponorkou u ústí do newyorského zálivu, na dohled manhattanských mrakodrapů.
„Nedokážu ten pocit vylíčit slovy, ale byl neuvěřitelně skvělý a nádherný,“ napsal ve své válečné monografii, vydané v Německu v roce 1943. „Celé království bych dal za tuhle chvíli, kdybych nějaké měl. Poprvé v této válce se německý voják díval na pobřeží Spojených států.“
Dlouho po válce pak německý ponorkový velitel, jenž se dožil neobyčejně vysokého věku (zemřel až v roce 2018, kdy mu bylo 105 let), připustil v rozhovoru pro noviny Charlotte Observer, že ho naprostá absence námořní obrany opravdu překvapila - žádné povinné zatmění, žádná zhasnutá světla, naopak jasně nasvícené siluety tankerů a obchodních lodí. „Americké atlantické pobřeží byla prostě střelnice,“ zhodnotil to lakonicky Hardegen.
Protože jeho ponorka měla na svědomí téměř třetinu celkové potopené tonáže, dočkal se blahopřejného telegramu od samotného Dönitze a byl vyznamenán Rytířským křížem Železného kříže s dubovou ratolestí. Německý vůdce Adolf Hitler ho navíc po návratu pozval na soukromou večeři.
Druhý Pearl Harbor
Historik Michael Gannon označil operaci Paukenschlag za „druhý americký Pearl Harbor“, přičemž odpovědnost za neschopnost amerického námořnictva rychle reagovat přičítal admirálovi Ernastu J. Kingovi, vrchnímu veliteli americké flotily.
King podle Gannona odmítl Británii, když nabízela americkému námořnictvu vlastní válečné lodě, přičemž nevzal v potaz, že Spojené státy mají zoufalý nedostatek vhodných doprovodných plavidel, jež by poskytovaly zásobovacím lodím ochranu. Osamoceně plující zásobovací lodě tak byly opravdu mimořádně zranitelné.
Kontraadmirál Adolphus Andrews, jehož úkolem bylo chránit hranici u východního pobřeží Spojených států, neměl podle Gannona prakticky žádné moderní síly, s nimiž by mohl pracovat: na vodě velel pouze sedmi kutrům pobřežní hlídky, čtyřem přestavěným lodím, třem hlídkovým člunům z roku 1919, dvěma dělovým člunům z roku 1905 a čtyřem ponorkovým stíhačům. Kromě toho disponoval asi stovkou letadel, ale šlo takřka výhradně o výcvikové stroje s krátkým doletem, protože všechna větší letadla zůstala pod kontrolou armádního letectva. Na hledání ponorek a jejich likvidaci nebyla vybavena a jejich posádky neměly na nic takového výcvik.
King navíc odmítal nabídky majitelů menších civilních plavidel a letounů, že budou sloužit námořnictvu jako další „oči“ a budou ponorky vyhledávat.
Po první vlně ponorkového útoku tak následovala ještě vlna druhá a třetí, které kromě východního pobřeží zasáhly také oblast Mexického zálivu a pobřeží Panamy. Ponorkové útoky na Spojené státy úplně neustaly až do kapitulace Německa v květnu 1945.
14
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
