Vasilij Daviděnko stojící vedle kontrolního stanoviště v Černobylu vzpomíná na den, kdy do země vtrhla ruská vojska. „Byli to chuligáni,“ říká a ukázuje na rozstřílený turistický stánek se zmrzlinou. Vedle počmárané autobusové zastávky pak leží malé připomínky armády Vladimira Putina: nábojnice ze samopalu, krabičky od cigaret a prázdná konzerva od tuňáka.

„Byla to těžká doba. Lidé se bojí, že by se Rusové mohli vrátit,“ sděluje Daviděnko a dodává: „Mluvil jsem s ruskými vojáky, když projížděli kolem. Byli to mladí kluci ze Sibiře. Ptali se mě, jak se nám tu žije a já odpověděl, že se máme dobře.“

Mariupol, přístav na pobřeží Azovského moře, čelí každodennímu bombardování
Klíčový Donbas: Důvodů, proč se Rusko snaží obklíčit východ Ukrajiny, je několik

Rusům se podařilo černobylskou elektrárnu obsadit v době snídaně. Odzbrojili 169 příslušníků ukrajinské národní gardy, kteří v elektrárně sídlili, a shromáždili tamní technický personál, celkem 103 lidí. Na místě si pak zřídili velitelské centrum a začali kopat opevnění včetně tankových krytů, zákopů a podzemní kuchyně. Pro tisíc vojáků se Černobyl stal domovem.

Stanoviště v radioaktivní zóně

Zdálo se, že Kreml si neuvědomoval nebo byl lhostejný k rizikům, která představovala radiace. Většina Putinovy invazní armády pokračovala v cestě. Směřovala na jih borovým lesem a po hladké asfaltové silnici vedoucí do 130 kilometrů vzdáleného Kyjeva.

„Druhý den projelo mou vesnicí 1700 vozidel,“ říká Daviděnko. „Spočítali jsme je. Pohybovala se ve čtyřech pruzích. Nad námi nepřetržitě létaly víceúčelové užitkové vrtulníky Mi-2. Útočné helikoptéry Ka-52 létaly extrémně nízko, sto metrů od země, klesaly nahorů a dolů. Okna domů se třásla,“ popisuje muž tehdejší situaci v černobylské oblasti.

Bojová vozidla ruské pěchoty rozvířila oblaka radioaktivního prachu. Vojáci mezitím pracovali a spali v zakázané smrtící červené zóně Černobylu, poblíž opuštěného města Pripjať.

V jaderné elektrárně samotné pracoval původní personál 25 dní pod ruským dohledem. Poté jej nahradilo 45 dobrovolníků. „Všichni nemohli monitorovat úroveň radiace, protože jim vojáci ukradli počítačové servery. Odnesli si také stoly, nábytek, mikrovlnné trouby a uniformy černobylského personálu,“ vysvětluje vedoucí státní agentury pro vyloučenou zónu Jevhen Kramarenko.

Podle něj se vojáci mohli nadýchat radionuklidů zejména při fyzické aktivitě a kopání zákopů. „Věříme, že pocítí následky radiace, které byli vystaveni. Někteří dříve, jiní později,“ říká. 

Domácí odboj

Napětí u Černobylu přiživila také situace, kdy ukrajinští bojovníci přepadli kolonu u města Ivankiv, po silnici od kontrolního stanoviště Černobyl. Souřadnice nepřátelských vozidel údajně dostali od místních obyvatel. To umožnilo domácímu dělostřelectvu zaměřit postup nepřátel se smrtící přesností. Ukrajinší vojáci proklouzli lesem pěšky nebo na čtyřkolkách v přízračné výstroji partyzánů.

Rozzuření Rusové pak začali pátrat po ukrajinských „špionech“. Podle Daviděnka vyslýchali civilisty v jeho vesnici Prybirsk a zabavovali jim mobilní telefony. „Dokonce nám prohledávali oblečení, jestli náhodou nemáme ukryté písemnosti,“ vypráví. „Pět mladých lidí si vyfotilo jejich tanky. Odvezli je pryč. Nevíme, co se s nimi stalo,“ popisuje chování ruských okupantů.

Ivan, ukrajinský voják s přezdívkou „Francouz“, sdělil, že ruské jednotky byly zaskočeny, když se dostaly pod palbu. „Očekávaly chléb a sůl a místo toho se setkaly s ohněm a mečem,“ poposuje. Podle jeho slov někteří ruští vojáci raději opustili svá vozidla a utekli.

Francouz chválí svého velitele za to, že pod ruským ostřelováním zachoval chladnou hlavu. Sám už má za sebou také dost, minulý měsíc se zúčastnil bitvy o Kyjev v okolí města Irpin. „Byli jsme pod obrovským tlakem. My kozáci neklekáme na kolena pro nikoho, kromě našich matek a národní vlajky. Tohle není jen válka za naši nezávislost. Je to válka za evropské hodnoty,“ dodává.

Jen zírali na své boty

Rusové také na více než měsíc obsadili vesnice v okolí černobylské zóny. Pět z nich například vniklo do usedlosti, kde v Chočově žila osmadvacetiletá Julia Michajlenková se svou matkou Zojou a dcerami, šestiletou Karmilou a roční Zlatou. Ženy se několik dní skrývaly v lese, byly promrzlé a hladové, dokud jedna z dívek neonemocněla.

Žena kráčí ulicí města Buča lemovanou zničenými ruskými tanky.
Použij ochranu. Ruska měla dát svému muži svolení ke znásilňování na Ukrajině

Michajlenková se rozhodla jít domů pro léky. Za rozbitými vchodovými dveřmi našla ubydlené brance. „V domě byl nepořádek. Všechno si vzali. Zlato, notebook, flashky a všechno naše nádobí. Zeptala jsem se jich proč to udělali, když tu očividně žijí děti. Tvářili se trochu provinile a jen zírali na své boty. Také nám přestřihli elektrické vedení,“ vypráví.

Na její lednici vojáci vyškrábali nápis „Sláva Rusku“. Na venkovní zeď pak namalovali graffiti s opičím smajlíkem pod slovem „Ukrajina”. Opice měla místo úst křížek - naznačovala tak, že by napadená země měla být zticha. „Měli jsme velký strach. Pak 31. března najednou odešli,“ vzpomíná žena.

Skutečný rozsah škod

Situace se změnila, když Kreml oznámil, že stahuje své síly z Kyjevské oblasti v rámci příprav na velkou ofenzivu na východě. Rusové postoupili od Černobylu až k vesnici Demydiv. Dál se už nedostali. Když ustupovali zpět do uzavřené zóny, vyhodili do povětří několik mostů. S sebou odvezli ukradená ukrajinský vozidla. Zajaté příslušníky národní gardy vzali též. „Zavolali je do konferenční místnosti elektrárny, kde jim svázali ruce, a odvezli je pryč. Nevíme, kde jsou,“ říká Kramarenko.

Ukrajinská jaderná agentura se nyní snaží zjistit rozsah škod. Elektrárna je stále bez elektřiny. Odjíždějící Rusové po sobě zanechali nástražné dráty a miny ukryté mezi radioaktivními stromy. Kramarenko také uvedl, že pět jeho zaměstnanců bylo zabito při bojích. Ostatní si ze soužití s okupanty prý odnesli těžké psychické následky.