Město Mariupol na jihovýchodě země obléhají vojska už od prvních dní ruské invaze na Ukrajinu. Ve strategickém přístavu jsou stále uvězněny desítky tisíc civilistů. Z ostřelovaného města doteď prakticky nevedl slušný humanitární koridor, veškeré snahy dosud končily obviňováním obou stran z porušování příměří. Lidé přitom už několik týdnů přežívají prakticky bez jídla, elektřiny nebo dodávek vody. Z města se v posledních dnech dostali jen ti, kteří s vlastními dopravními prostředky vsadili na rozmar ruských vojenských kontrolních stanovišť, popisuje aktuální situaci britská BBC.

Pohled na zničenou ulici na Ukrajině po bombardování ruskou armádou.
Rozstříleli mě od pasu dolů. Ženu napadl ruský voják, z ulice ji odtáhli sousedé

Dostat se z obleženého města je však pro obyvatele jen jednou z prvních výzev. Tou další je zanechat za sebou prožitá traumata a děsivé obrazy v mysli přeživších.

Psychický kolaps

Opustit zničený Mariupol se minulý týden podařilo Jevgenovi a Natalii s jejich čtyřiadvacetiletým synem Alexandrem. Namísto úlevy po útěku z válkou zmítaného místa se však dostavilo kruté vystřízlivění. Mladíka museli hospitalizovat v polní nemocnici poblíž Lvova. Kvůli prožitému traumatu a psychickému vypětí byl totiž zcela katatonický.

„Neustále nás bombardovali. Letadla nás míjela každých deset minut a shazovala bomby na Mariupol. Lidé padali a umírali před našima očima. Pohřbívali jsme je v zahradách,“ nastínil náročné chvíle chlapcův otec Jevgen novinářům BBC.

Dlouhotrvající následky války na duševní zdraví obětí popisuje i psycholog a epidemiolog Manuel Carballo, který je současně šéfem Mezinárodního centra pro migraci v Ženevě. „Fyzická zranění ukrajinských uprchlíků jsou snadno vidět. Sledujeme rány, obvazy a sanitky. Ale aspekty duševního zdraví spojené s tím, že se stanete uprchlíkem, jsou méně viditelné a možná ještě hlubší,“ vysvětlil pro časopis Forbes.

Následky raketového útoku na ukrajinskou vesnici Gorenka.Následky raketového útoku na ukrajinskou vesnici Gorenka.Zdroj: ČTK/AP/Vadim Ghirda

Ztráta kontroly

Kvůli válce na Ukrajině jsou už nyní rozděleny miliony rodin a další budou přibývat. Jedním ze základních aspektů duševního zdraví je podle Carballa pocit kontroly. „Válka a separace od blízkých lidem tento pocit bere, je to pro ně demoralizující. Nedostatek kontroly nám bere sílu a stáváme se zranitelnými vůči širokému spektru nebezpečí a hrozeb pro naše duševní a fyzické zdraví,“ vysvětlil. Tento aspekt pak podle něj ovlivňuje zejména starší nebo naopak velmi mladé lidi.

Potvrzuje to i zkušenost trojice mariupolských uprchlíků. Rodina nejdříve spolu se stovkami dalších našla úkryt v kině nedaleko centra města. Uvězněni ruskými útoky, přežívali lidé jen na zbytcích jídla od místních či ukrajinských vojáků. Aby se mohli napít, vařili sníh. „Když začaly zásoby docházet, všichni, kdo neměli malé děti, byli požádáni, aby odešli – aby ušetřili poslední jídlo a dali dětem šanci,“ popisuje jen těžko představitelnou situaci Natalia.

„Měli jsme auto, které sice bylo poškozeno, ale stále fungovalo. Proto jsme se rozhodli úkryt opustit. Jiné cesty nebylo. Mohli jsme buď zůstat a zemřít, nebo jít a možná taky zemřít. Bomby se ozývaly každých pár minut,“ popsala Natalia těžké rozhodování.

Utekli jsme z pekla

Stejnou zkušenost má i Victoria Melničenková, které se s rodinou podařilo z Mariupolu uprchnout tento týden. „Dostali jsme se ven jen zázrakem. V pět hodin odpoledne nám Rusové řekli, že můžeme odejít, v šest začínal zákaz vycházení. Nevzali jsme si sebou nic. Odjeli jsme autem na vlastní nebezpečí, všechny v autech za námi později postříleli. Nám se podařilo ujet," řekla žena stanici ABC News.

Na otázku novinářů, jak strávila poslední dny v Mariupolu, odpovídá s pokrčením ramen: „Ve sklepě. Bez vody, bez plynu, tepla. Neměli jsme nic. Jídlo jsme připravovali venku na ohni a za neustálého střílení, výstražné sirény nefungovaly. Bylo to strašné, bylo to peklo. Doteď se nemůžu spojit s rodinami, které tam zůstaly s malými dětmi. Prostě zmizely."

Při ostřelování a bombardování Mariupolu bylo dosud podle starosty zabito pět tisíc lidí. Poškozeno nebo zcela zničeno bylo 90 procent budov. Někteří proruští obyvatelé přitom podle Natalie stále věří, že to Ukrajina vybombardovala jejich město na prach.

Sama o ruských vojácích ironicky mluví jako o ‚našich zachráncích‘ nebo ‚těch okouzlujících chlapcích‘, a naznačuje tak způsoby, jakými se Rusové při okupaci města snažili získat si obyvatele na svou stranu. „Po ostřelování se vždycky ti ‚hezcí kluci‘ objevili a snažili se rozdávat sladkosti. Někteří lidé nemohli odolat, protože několik dní nejedli. Když takhle trpíte, dáte si cokoliv od kohokoliv,“ podotkla.

Ruské síly v Doněcku, s vojenským vybavením označeným písmenem Z.
Znásilňovali mě, syn zatím vedle plakal. Žena popsala děsivý útok ruských vojáků

Aktuálně se předpokládá, že je ve městě stále uvězněno asi 160 tisíc lidí. Francie, Řecko a Turecko se postupně snažily prosadit pauzu v masivních útocích, aby umožnily civilistům odjet. Ruský prezident Vladimir Putin nicméně trval na tom, aby se Mariupol nejdříve oficiálně vzdal.

Plamínek naděje

Teprve dnes se Červený kříž dohodl s ruskou stranou na otevření humanitárního koridoru z Mariupolu do města Berďansk. Lidem se tak konečně otevírá naděje na bezpečný průchod ze zničeného města. „Do Mariupolu posíláme 45 autobusů, 28 autobusů musí získat povolení projet přes ruské stanoviště ve Vasylivce, dalších 17 autobusů už vyrazilo ze Záporoží,“ uvedla ukrajinská vicepremiérka Iryna Vereščuková, podle které příměří začalo dnes v 9:00 středoevropského času.

K Jevgenovi a jeho rodině se tak možná přidají další otřesení uprchlíci, kteří se teprve po útěku ze zničené domoviny budou muset vyrovnat s psychickými následky prožitých válečných hrůz. Zdrceného mladého Alexandra propustili z polní nemocnice teprve nedávno, a nyní s rodinou bydlí u přátel mimo Lvov. Jeho otec Jevgen je hudebník, hraje na saxofon a nástroj se mu při útěku z Mariupolu podařilo zachránit. Než svého syna z rukou lékařů odvezl domů, uspořádal v nemocnici koncert pro pacienty i lékaře. Jako poděkování i symbol naděje jak pro ty, kteří jsou stále uvězněni ve válečné vřavě, tak i pro ty, kteří uprchli a teď se musí naučit žít dál. Nejedno oko při jeho vystoupení nezůstalo suché.