Kliknutím zvětšíteMatka Alexandry se o dceru moc bojí. „Říká mi, že mám z Charkova rychle odjet,“ popisuje obavy své matky Rudkovská pro štáb CNN. "Jsem jedináček, takže se obavám své matky nedivím," připouští Alexandra.
Jen několik hodin po jejich objetí na rozloučenou se naplnily matčiny noční můry, když Rudkovská a její kolega Vladimir Venzel nasadili život, aby se dostali ke zraněnému pacientovi. Reportéři CNN byli svědky jejich statečnosti.
Ošetřování pod neustálou palbou
Rudkovská a Venzel se jako první záchranáři v Charkově denně ocitají tváří v tvář nebezpečí. Vědí, že musí pracovat rychle. Ruské síly stále častěji terorizují město takzvanými „dvojitými údery“. Jedná se o útok na cíl, následně se několik minut čeká, než dorazí první záchranné jednotky, a pak se na stejné místo udeří znovu.
Když na začátku směny záchranáři uslyší hluboké dunění bombardování, jsou v pohotovosti na tísňové volání. O několik okamžiků později ho dostanou. Při ostřelování byl zraněn nejméně jeden člověk. Rudkovská, Venzel a jejich řidič naskočí do sanitky a vyrazí. Každý z nich má neprůstřelnou vestu, ale přilbu mají všichni tři jen jednu.
Jen chvíli poté, co dorazí na místo prvního úderu, začínají otřesy nanovo. Vedlejší budova byla zasažena. Hlasité dunění několika výbuchů následuje zvuk tříštěného skla. Rudkovská a Venzel vědí, co mají dělat. Proběhnou potemnělou vstupní halou, schovají se na dně schodiště a čekají, až to nejhorší pomine. Venzel říká týmu CNN, ať si zakryjí uši a otevřou ústa, aby si nepoškodili sluch.
Zatímco jsou v úkrytu před ostřelováním, snaží se lokalizovat zraněného. Posádky sanitek v Charkově se při komunikaci spoléhají na mobilní telefony, ale signál se přeruší vždy, když dojde k zásahu - což je často.
„Jsme bez spojení a oni nás ostřelují,“ říká Rudkovská. Jakmile se jí podaří spojit, křičí do telefonu: „Řekněte mi číslo toho zatraceného domu!“ Na druhém konci linky se ozývá zoufalý hlas: „12G. Opakuji. 12. Gregory. Už jsem vám to říkal tisíckrát. Ten člověk umírá.“
Na oblast se snáší příval raket a štábu CNN nezbývá než utíkat do bezpečí. Rudkovská a Venzel ale míří do budovy ke zraněnému. O chvíli později se jim podaří najít 73letého muže, který utrpěl zranění od střepin a poranění hlavy. Obvazy kolem hlavy má od krve, a když mu zdravotníci pohnou rukou, lapá po dechu. Venzel se ptá na bolest, ale muž si ukazuje jen na uši. Výbuch ho ohlušil. Dvojice ho stabilizuje a odváží do nemocnice. Přežije.
Lidé nechtějí opustit domovy
Rudkovská a pětadvacetiletý Venzel pracují pro Centrum urgentní lékařské péče a medicíny v Charkovské oblasti. Říkají, že organizace je od začátku války přetížená. Někteří její zaměstnanci se rozhodli Charkov opustit, když začala invaze, a služba utrpěla v posledních dvou měsících značné materiální ztráty při ruských útocích. Ředitel střediska Viktor Zabašta říká, že padesát až dvě stě padesát sanitních vozů je mimo provoz, protože byly zasaženy šrapnely.
Alexandra a její kolega jsou nasazeni v Saltivce, čtvrti na severovýchodním okraji Charkova. Ta patří k nejhůře postiženým v regionu a je aktuálním cílem ruského bombardování. Mnoho jejich obytných domů, obchodů a dokonce i místní škola byly zničeny. Části čtvrti byly také odříznuty od základních služeb, jako je voda a elektřina.
Navzdory těžkým bojům je však mnoho obyvatel Saltivky odhodláno zůstat. Po bombardování zametají rozbité sklo, uklízejí a žijí dál. Většina z nich jsou starší lidé a podle zdravotníků nemají kam jít. „Když jim nabídneme odvoz do nemocnice nebo na nějaké bezpečné místo, řeknou, že nechtějí jít, protože tohle je jejich domov. V Saltivce stále žijí lidé, ani nevíme jak,“ vysvětluje Rudkovská.
Povinnost pomáhat
Stejně jako mnozí z těch, kterým pomáhají, je i tato dvojice neoblomná a nikam se nechystá odejít. „Na co jsme šest let studovali? Člověk cítí povinnost pomáhat lidem, kteří tu zůstali,“ sděluje Venzel, který má dvouletého syna.
Později se Rudkovská a Venzel vracejí na základnu a pokračují ve své práci. Jsou teprve v polovině směny. Zadní okno jejich sanitky bylo výbuchy rozbito. Musí uklidit vysypané sklo a připravit vozidlo pro dalšího pacienta. „Tohle je normální. Je to naše práce. Sice je to děsivé, ale díky bohu jsme stále naživu,“ říká Rudkovská, která u záchranné služby pracuje již pět let, její kolega Venzel dokonce sedm let. Nic je ale nepřipravilo na hrůzy práce ve válečné zóně. „Na začátku války jsme nechápali, jak se ta práce dělá, protože se nepřetržitě ostřelovalo a bylo hodně zraněných,“ vzpomíná Alexandra.
Na pocity už nezbývá místo, říká Venzel. „Když jste tam, v tu chvíli musíte udělat, co můžete. Žádné emoce. Děláte svou práci a to je vše,“ popisuje každodenní rutinu. Přesto je odhodlaný pokračovat. „Svou práci budeme dělat až do konce,“ říká a dodává: „A pak i po válce.“
25
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
