Právě tam jako žák šesté třídy sedl za bicí poprvé. „Pan Šural přišel s nabídkou založit mládežnickou kapelu. S kamarády jsme vycítili, že dechovka by mohla být dobrá ulejvárna ze školy, tak to začalo," vzpomíná s úsměvem Hutr.

Jako patnáctiletý kluk oželel fotbal, později se však parta rodící se dechové hudby Túfaranka musela vypořádat s povinnou vojenskou službou. „Při odvodu nám slibovali, že všichni půjdeme k vojenské muzice, samozřejmě jsme šli všichni k tankistům," směje se Hutr. On sám skončil ve slovenském Kežmaroku.

Poté, co se muzikanti znovu dali dohromady, rozjela se éra šakvické Túfaranky naplno. Hutr v ní bez hudebního vzdělání držel rytmus sedmadvacet let. „Počet zábav za tu dobu jsem nikdy nepočítal, ale určitě to bylo přes tisícovku. Túfaranka je stále moje srdcová kapela," tvrdí bubeník, který s ní zažil „zlatá" devadesátá léta. Muzikanti projeli s říznou moravskou dechovkou půlku Evropy. Tisíce lidí jim na koncertech tleskaly ve stoje. „To jsou zážitky, na které se nezapomíná," dodává Hutr.

Doma je ale doma. „Když jsme v autobuse znovu viděli Pálavu, bylo nám dobře," přikyvuje. Povoláním galvanizér nedá dopustit na hodové zábavy. „Užívám si skvělých lidí okolo a parádní muziky," vysvětluje, co jej k dechové hudbě pod májou stále přitahuje.

Kromě Túfaranky bubnoval Hutr i s Palavankou, Rozmařilkou, Bílovčankou, Dubňankou a na výpomoc s dalšími dechovkami. Nyní je členem Lácaranky z Kobylí.

To bicích vystřídal za tři desetiletí méně. „Mám pocit, že jsem měl jenom dvoje. Jsem v tomto mezi bubeníky asi unikát, takový darebák," kaje se naoko.