Ukryta ve stínu pod mohutnou korunou vzrostlé lípy zkouší zapálit kadidlo. Nedaří se, ale vytrvá. Zatím. „Ne a ne,“ zlobí se nad marnou snahou. Ačkoliv sem chodí každý den, sobotní podvečer je pro sedmašedesátiletou Milenu Pavlicovou výjimečný.

Za zády se jí tyčí věž kostela zasvěceného archandělu Michaelovi. Ten den se od šesté hodiny podvečerní koná jinak všední, ovšem ve zdejších končinách nezvyklá věc: bohoslužba.

Dolní Věstonice. Vesnice se zhruba třemi sty obyvateli má ve svém středu architektonicky výjimečný kostel, avšak počet jeho pravidelných návštěvníků je mizivý. „Při jedné příležitosti jich tady bylo pětatřicet,“ vzpomíná Milena Pavlicová a zkouší rozfouknout doutnající uhlíky.

Pětatřicet. To už byl svátek. Bohoslužba se tady koná třikrát čtyřikrát za rok. Zájem o ně má hrstka zdejších obyvatel. Pět Šest. Někdy osm. Proč? Ema Lexová patřící ke skupince lidí starající se o patřičný vzhled kostela to vysvětluje represemi za minulého režimu, který náboženství nepřál. „Ještě po druhé světové válce sem chodilo lidí dost. Zlom nastal v šedesátých letech. Lidé se báli, že si udělají problémy,“ vypráví Lexová.

A tak se řady dřevěných lavic vyprázdnily. Opět zaplnit se je dodnes nepodařilo. Kněz Pavel Pacner dojíždějící do Dolních Věstonic z Mikulova poznamenává: „Církevní pohřeb se tady nekonal několik desítek let.“
Když autor textu přijíždí do obce, testuje, zda lidé o dnešní mši vůbec vědí. Dvě ženy stojící u krajnice zakroutí hlavou. „Mše? Tady asi ne, o ničem nevíme,“ odpovídají shodně.

Milena Pavlicová přitom líčí, jak čas bohoslužby nechala vyhlásit rozhlasem a zmínka je i v informační vitríně. „Už nevím co více,“ krčí rameny.

Náhoda vedla k objevu původní výmalby ředitelského bytu v budově břeclavského gymnázia. Je z roku 1904, kdy tam bylo německé gymnázium.
Památka na německé gymnázium. Zedníci našli výmalbu z roku 1904

DVA KOSTELY V JEDNOM

Ještě před válkou především německá vesnice se přitom může pyšnit kostelem s nevšední architekturou. Kněz je z něj nadšený. Jeho pohled létá po velkém množství soch a skončí na stropě. „Jsou to vlastně dva kostely v jednom. Přední část je gotická, zbytek je po přestavbě barokní,“ říká se zrakem upřeným vzhůru.

Milena Pavlicová, která mezitím vzdala snahu o zapálení kadidla, se vítá s nově příchozími. Obcí v tu chvíli zní zvony. Další výjimečná dolnověstonická chvíle. Penzistka pocházející původně z Perné sem chodí každé ráno. Odemkne. Otevře dveře. Je potřeba vyměnit vzduch. A také nechat nahlédnout dovnitř turisty, kterých je v obci mnoho. Po ruce tam mají kasu, do níž lze přispět na opravu střechy.

Kostel je v záchranném projektu a díky penězům z kraje a ministerstva kultury se jej daří postupně dostávat ze zbídačeného stavu. „Jde to ale pomalu. Doufám, že se dožiju toho, až to bude celé,“ přeje si Milena Pavlicová.