Předchozí
1 z 4
Další

Před několika desítkami let byla vlaková doprava hlavním prostředkem, který do Brna přivážel z okolních vesnic a městeček školáky a pracovníky četných průmyslových podniků. Ráno proto do jihomoravské metropole přivážely soupravy víc jak deset tisíc lidí, čemuž odpovídala i délka vlaků.

Vlak ze Slavkova měl čtyřiadvacet vagónů a šest set cestujících, spoj ze Zastávky pak pětadvacet vagónů a dvanáct stovek pasažérů. „Nehoda se stala chybou strojvůdce jedoucího ze Slavkova, který ke své smůle jel na trati poprvé jako záskok, protože obvyklý mašinfíra čerpal dovolenou,“ popsala neštěstí Internetová encyklopedie dějin Brna.

Ještě v tentýž den dorazil na brněnské hlavní nádraží tehdejší ministr železnic Josef Václav Najman, který osobně dohlížel vyšetřování nehody Generální inspekcí drah. Zraněním na místě podlehli třeba zámečník Josef Smutný nebo železniční zřízenec Bedřich Neruda. Zatímco prvnímu z nich způsobila nehoda vnitřní krvácení a zlomenou pánev, druhý zemřel po převozu do nemocnice kvůli zlomené páteři a žebrům, která propíchla plíci.

V následujících kapitolách článku vzpomínáme na další tři železniční tragédie z jižní Moravy.

OSTATKŮ SI VŠIMLI AŽ V CÍLOVÉ STANICI

Nádraží v Židenicích v roce 1941Nádraží v Židenicích v roce 1941Zdroj: Wikimedia Commons, Nakladatelství Josef Filip, volné dílo

Jen o čtrnáct let později postihla Brňany další železniční tragédie. Brzy ráno najel rychlík v brněnských Židenicích do davu čekajícího na osobní vlak, který je měl odvézt do nedalekého Adamova. Na rutinní cestu do práce vyčkávala 18. září 1941 na nástupištích přibližně tisícovka pracujících. Nehodu nepřežilo osmnáct z nich, mnozí další se zranili.

Zatímco čekající lidé ještě za tmy pomalu vykračovali do kolejiště, netušili, že se vlak místo z očekávané pravé strany vyřítí zleva. Cestující dojíždějící do tehdejší adamovské zbrojovky mnoho šancí proti ztlumených světlům jedoucího rychlíku neměli. Osobní vlak, na který dělníci čekali, musel být pozastaven, podle tehdejšího válečného nařízení měl totiž přednost vojenský nákladní vlak, jenž měl takřka dvouhodinové zpoždění.

Cestující proto mylně považovali blížící se vojenskou soupravu za svůj očekávaný osobní vlak do Adamova a vykročili do kolejiště, aby stihli zaujmout místa. V tu chvíli však v protějším směru projížděl od Prahy rovněž zpožděný rychlík a najel do davu. Strojvedoucí rychlíku nehodu ani nepostřehl a teprve v cílové stanici zjistil, že předek lokomotivy vláčí lidské ostatky.

Přestože brněnské gestapo nejdříve vyšetřovalo železničního zřízence Josefa Hájka a výpravčího Jaroslava Dvořáka, po deseti dnech je propustili. Na vině prý byli samotní cestující, protože do kolejiště vstupovali na vlastní nebezpečí. Protektorátní vláda odškodnila pozůstalé dvou set tisíci korunami, dalších padesát tisíc daroval protektorátní prezident Emil Hácha a říšský protektor Konstantin von Neurath.

RYCHLÍK ROZPŮLIL AUTOBUS

Hradlo u železničního přejezdu v roce 1980. Po nehodě byl přejezd zrušen a přechod s hradlem zůstal jen pro pěšíHradlo u železničního přejezdu v roce 1980. Po nehodě byl přejezd zrušen a přechod s hradlem zůstal jen pro pěšíZdroj: se svolením města Podivín

Více cestujících než obvykle musel těsně před Vánoci roku 1950 přepravit autobus mířící z Podivína na Břeclavsku do Velkých Bílovic. Někteří jeli oslavit svátky s blízkými, někteří se vydali na poslední předvánoční nákupy. Autobus vyrazil před půl pátou za ponurého zimního počasí, na přejezdu jej v šeru krátce nato smetl rychlík jedoucí z Bratislavy do Prahy.

Směrem z Velkých Bílovic tehdy ke spuštěným závorám přijížděl nákladní vůz, od Podivína autobus. Hned vzápětí však hradlař Eduard Šukelt, který na dráze sloužil dlouhých sedmadvacet let, způsobil fatální chybu. Dal volno rychlíku, který přijížděl od Břeclavi, zároveň ale zvedl závory na přejezdu.

Autobus i náklaďák proto vyjely na trať. Náklaďák přijel na koleje o něco dřív, a tak řidič autobusu přibrzdil a uvolnil mu cestu. Tím se však o něco opozdil. „Nákladní auto opustilo prostor železniční trati bez nehody, avšak v okamžiku, kdy tam ještě byl autobus, se v plné rychlosti přiblížil rychlík, který zachytil přední část autobusu. Ten byl nárazem otočen a vlečen asi patnáct metrů směrem ke stanici. Strojvedoucí rychle brzdil, nemohl však neštěstí zabránit,“ napsalo tehdy k tragédii ministerstvo národní bezpečnosti.

Silný náraz rozlomil autobus napůl. Život v něm vyhasl čtyřiatřiceti lidem, jedinou obětí z vlaku byl topič Oldřich Zícha. „Stála jsem v autobuse hned za šoférem a vzpomínám si, jak najednou povídal, jako by tam vzadu něco jelo. Ten, co cvakal lístky, na řidiče zakřičel ať pohne, nebo nás to chytne. Autobus na kolejích ale prokluzoval. A víc si už nepamatuji,“ popsala kdysi nešťastnou událost přeživší Růžena Zapletalová z Velkých Bílovic.

VÁNOČNÍ TRAGÉDII ZAVINIL ALKOHOL

Vítězslav Kostrhoun v místě, kde se tragédie stala.Vítězslav Kostrhoun v místě, kde se tragédie stala.Zdroj: DENÍK/Ondřej Surý

Jako by si osud s Břeclavskem zahrával, připravil tamním cestujícím o přesně tři roky a tři dny další těžkou zkoušku. Hořkou pachuť měl pro řadu jihomoravských rodin Štědrý den roku 1953. Při druhé největší železniční tragédii v české historii položilo život pod koly vlaku sto tři obětí. Roli hrál při neštěstí také alkohol, strojvůdce i topič jednoho z vlaků před jízdou požili alkohol.

Strojvedoucí, jenž kolem půl druhé nasedl do parní lokomotivy jednoho z vlaků, chtěl trasu zřejmě zvládnout zpaměti. Střízlivý nebyl ani topič, přesto rychlík z brněnského hlavního nádraží vyjel. Do cílové stanice však nedorazil, v plné rychlosti narazil do osobního vlaku stojícího v Šakvicích.

Ve chvíli, kdy se na jih Moravy řítil rychlík, jel v osobním vlaku z Brna do Břeclavi tehdy devětadvacetiletý Vítězslav Kostrhoun. Byl unavený, protože se vracel domů z prodloužené směny v jihomoravské metropoli. „Asi dvě stě metrů od stanice Šakvice osobák zastavil. Musel čekat na uvolnění koleje na nádraží. Díval jsem se z okna ven a už se těšil do postele. Najednou se to stalo. Obrovský náraz a pak tma,“ vyprávěl dříve reportérovi Deníku Rovnost.

Z vyšetřování, které trvalo několik měsíců, a z archivu Českých drah následně vyplynulo, že se strojvůdce rychlíku před jízdou opil s topičem a vlakvedoucím červeným vínem, před nehodou usnul a minul hned několik varovných návěstí. Krátce před tragédií projížděl rychlík Vranovicemi na Brněnsku rychlostí 90 kilometrů v hodině, maximální povolená rychlost přitom byla pouze čtyřicet kilometrů za hodinu.