„Napřed jsem byl ale jen návštěvníkem antikvariátů. Pracoval jsem tehdy u dráhy. Hned jsem ale zjistil, že tady mi pšenka nepokvete. Jednoduše jsem tam neviděl svou budoucnost,“ vrací se sympatický muž ke své minulosti.
Ze svého koníčku si tak záhy udělal živobytí. „Po revoluci jsem ani na minutu nepřemýšlel nad tím, že bych mohl dělat něco jiného. Jsem navíc Břeclavák, takže jsem měl i jasno, kde antikvariát otevřu,“ líčí se zaujetím.
Kdyby se ale opět rozmýšlel, jakému řemeslu se bude věnovat, knihám už by pravděpodobně nepodlehl. „Vzalo mi to neuvěřitelně moc energie. Mám totiž neustále pocit, že něco nestíhám. Jsem pořád v jednom kole,“ zadívá se mezi regály plné knih.
„Ale ničeho nelituji. Ještě, že třeba nejsem knihkupec. To je strašně obyčejné povolání. Člověk jen nakupuje a prodává, nic pro mě,“ dodává.
Na své práci oceňuje především atmosféru. A také to, že má po ruce nepřeberné množství knih, v nichž hledá útočiště před mnohdy nevlídnou realitou dneška. „Mám rád kouzlo knížek. Není výjimkou, že v obchodě končím i po půlnoci. Ale to většinou v zimních měsících,“ usmívá se a utírá si zpocené čelo.
Jeho rukama prošla celá řada známých i neznámých titulů. Také starých a hodnotných svazků. Ocenit knihu je pro něj po letech téměř hračka. „Jednou ale ze mě kamarád vyloudil knížku, u které jsem se zařekl, že ji nevydám. Prodal jsem ji, až pak jsem se dozvěděl, že má asi stonásobnou cenu,“ máchne bezstarostně rukou. „Snad ji ještě má, doufám, že se jí nezbavil. To by mě mrzelo.“
Coby antikvář nepohrdne jakýmkoliv žánrem. Jsou ale i oblasti, které by nejraději podrobil řádné kritice. „Třeba harlequiny. Ale přiznám se, že jsem asi tři přečetl. Pak jsem jen zkonstatoval, že bych to mohl psát bez potíží taky,“ rozesměje se.
O klidné penzi nepřemýšlí. Knihám je totiž celým srdcem oddán. „Antikváři pracují až do smrti. Jediný důvod, proč bych zavřel, je ten, že by mě to přestalo živit. Ale i kdyby to bylo s krámkem nahnuté, Břeclav neopustím,“ pyšně se rozhlédne kolem sebe.
