Khatar džava, prajta barona nebo také Kudy půjdu, listy porostou. S tímto mottem a odkazem na hluboké kořeny a romskou tradici vznikl v Břeclavi více než metr velký obraz stromu. Ten namaloval devětaosmdesátiletý malíř Antonín Vojtek společně se členy tamní romské komunity.

Dílo, které se váže k oslavám Mezinárodního dne Romů a k Týdnu romské kultury, jde do dobročinné aukce. Její výtěžek věnují pořádající IQ Roma Servis Břeclav a dárcovská platforma Znesnáze21 Natálce Kudrikové, romské dívce, která s těžkými popáleninami před čtrnácti lety přežila útok žhářů ve Vítkově na Opavsku.

Základní modrou barvu, tvar a vzhled ještě ve svém ateliéru obrazu daroval malíř Vojtek. O barevnost listů a plodů se pak postarali při workshopu v parku u břeclavského nádraží místní nadšenci, lidé z komunity, a především pak děti.

„Stal jsem se vlastně režisérem. Vzpomínám si, že s rodiči přišel dokonce jeden chlapeček, mohl mít tak rok, určitě držel štětec poprvé v životě v ruce. Namaloval jsem bokem na kus papíru lístek. A on ten svůj udělal podobně, samozřejmě adekvátně svému věku. Bylo to neskutečné. Zkrátka jsem moc rád, že jsem se mohl podílet na takto ojedinělé akci, která má spojovat,“ vyprávěl Vojtek.

Malíř Antonín Vojtek a jeho 89. narozeniny

Malíř jižní Moravy Antonín Vojtek slaví 89 let. | Video: Jitka Vojtková

Manžele Vojtkovy oslovila s žádostí o podporu Alena Drbohlavová Gronzíková z IQ Roma Servis. „Chtěla přesah a pomoc tam, kde je potřeba. Nezaváhali jsme, je pro nás přirozené pomáhat. Když jsme se dozvěděli, kam peníze poputují, dojalo nás to. Jde o lidskou tragédii a celoživotní trápení. Jako matka si neumím představit, že se něco podobného odehraje na mém dítěti,“ reagovala galeristka a manželka malíře Jitka Vojtková.

Patronát nad aukcí přijal držitel ceny Magnesia Litera a novinář Patrik Banga.

Pro malíře Vojtka nebyla spolupráce s romskou komunitou v Břeclavi zdaleka první. Již kolem roku 2002 vznikl v jeho domovské Galerii99 cyklus kreseb romských dětí, které jej tam navštěvovaly.

„Když jsme otevírali galerii v roce 1999, byla to opuštěná neobydlená místnost s rozbitými okny. Nejprve jsem měl s místními hochy z komunity dost co řešit, postupně se ale stali mými kamarády. Vzniklo mezi námi zvláštní pouto. Poznal jsem, že jsou vnímavější a citlivější nežli jsme my. Dostal jsem se do jejich rodin a řekl bych, že se nyní uznáváme a ctíme,“ vzpomínal malíř.