Má zvláštní profesi, zkoumá kosterní pozůstatky moderních lidí. V České republice strávila sympatická žena posledního půl roku. Včera se z cest po Evropě vydala zpět za rodinou do Toronta.

„Narodila jsem se v Kanadě, ale sedm let už tam nežiji. Šest let jsem strávila v Americe a pak jsem studovala v Anglii. Co dělám tady. Otec je původně z Břeclavi, na důchod se sem chce z Kanady vrátit,“ vysvětluje usměvavá čtyřiatřicetiletá žena, která se po studiu rozhodla vytvářet kontakty a udělat si praxi v oboru, který studovala. Tím je soudní antropologie.

Není proto divu, že studenti Ústavu experimentální biologie a molekulární antropologie na brněnské Masarykově univerzitě na přednáškách hltali každé její slovo. Aby ne, ve svém věku už má zkušeností v oboru na rozdávání.

„Soudní antropologie tady není tak vyvinutá jako v severní Americe a Anglii. I když není to tady zase sto let za opicemi. České studenty to hodně zajímalo. Vždyť přijel někdo ze zahraničí a řekl jim, jak se to dělá jinde,“ usmívá se Kovaříková.

Jak říká, měla štěstí, že pracovala například s mezinárodními skupinami vědců v bývalé Jugoslávii. Obor, který vystudovala, má však jednu nevýhodu. Skýtá málo možností k uplatnění. „Těch případů je strašně málo. V České republice je jedna soudní antropoložka v Ústavu soudního lékařství v Brně, pak jedna v Praze, ale jinak jich moc není,“ líčí.

A co vlastně tato práce obnáší? „Je to výzkum kosterních pozůstatků moderních lidí. Když je případ vraždy a podobně, už tam není měkká tkáň a člověk si není podobný, tak soudní antropolog přijde a udělá výzkum. Zjistí, co je to za člověka, jaký má věk, pohlaví a tak dále,“ vysvětluje.

Doktoři a profesoři

Většina soudních antropologů pracuje jako doktoři a profesoři na univerzitách. „Berou případy od městské nebo státní policie, když se něco takového stane. Těch, kteří tuto práci dělají na plný úvazek, je strašně málo,“ prozrazuje Kovaříková.

Co se týče její profese, americké seriály typu Kriminálka Las Vegas či Sběratelé kostí jsou podle ní hodně vzdálené realitě. „Trošku mi to připomíná, když se má babička dívala v osmdesátých letech na seriál Dallas a měla představu, že tak vypadá Amerika. Je to něco podobného,“ zamýšlí se.

„Je to samozřejmě Hollywood verze této profese. Vědci v seriálech dělají všechno od začátku až do konce u každého případu. Jenže ve skutečnosti každý vědec, který se zabývá těmito případy, je vždy jen jednou z částí celého výzkumu. Není běžné, že někdo bude pracovat s těmi vrahy, stejně tak bude v laboratoři i v terénu,“ popisuje rozdíly mezi smyšlenou seriálovou verzí a skutečností.

Práce, kterou dělá, je poměrně emocionálně náročná. „Je to takové nepříjemné, dívat se na pozůstatky nějaké mrtvoly. Ale já se vždycky dívám na každý případ jako na puzzle, které musí skládat a ten člověk už zkrátka nemá hlas, aby sám mohl říct a vysvětlit, co se mu stalo,“ říká.

„Musíme se dívat na vzorky a znaky a vytvořit si, co se s největší pravděpodobností tomu člověku stalo. Vždycky to vidím z té vědecké strany. Emocionální stránka mě až tak moc neovlivňuje, protože jsem tak zvyklá pracovat v takovém prostředí,“ prohlašuje.