Najednou stoupáme strmě vzhůru. Mávající lidé pod námi se rychle zmenšují. „Hú, hú.“ Hořák nad našimi hlavami plive oheň jako zběsilý. Díky prstům Miroslava Nigrína, který je teď pánem nad našimi životy. Cítím neuvěřitelnou volnost, ale současně zvláštní, svíravý pocit v oblasti žaludku. Raději se jednou rukou přidržuji koše.

Bláznivý nápad

„Nechcete letět balonem?“ překvapil mě minulý týden telefon. Mikulov totiž k historicky prvním oslavám města naplánoval i balónové klání O pohár starosty. „Asi obvolávají ty, kterých by se rádi zbavili,“ blesklo mi nejprve hlavou. Hned jsem se ale Mikulovským v duchu za své kacířské myšlenky omluvil, vždyť přece poletí i starosta města.

Nervózně postáváme v areálu mikulovského amfiteátru. Nikdo pořádně neví, co nás čeká. „Dneska to neklapne, vítr je příliš silný,“ šokuje nedaleko jeden z balonářů, kteří se pomalu sjíždějí na start. Teprve po chvíli mně dochází, že mluvil ke zklamaným dětem, které přišly ochutnat vzduchoplavectví alespoň z balonu přivázaného kousek nad zemí.

Balonáři jsou zvláštní sorta lidí. Čekal jsem partu nervózních chlápků, kteří budou chtít mít nudný let se zelenajícími zelenáči rychle za sebou. Místo toho potkáváme samé usměvavé pohodáře. „Držte se auta se škodováckým znakem na přívěsu,“ podává nám ruku ten náš. „Startovat budeme z Milovic, kvůli větru. Odsud bychom letěli přímo do Rakouska,“ vtipkuje chvíli před tím, než po briefingu pilotů nasedneme do aut a přejedeme do sousední vesnice.

A jsme ve vzduchu

Před sídlem jakési firmy je boží dopuštění. Balonáři vyskládávají jeden po druhém z přívěsů na zem své nádobíčko a silné ventilátory rychle nafukují první ze sedmi balonů. Jako první se vznáší nahoru ten se starostou. Logicky. Až přistane, musí totiž na zemi udělat seshora dobře viditelný kříž, do kterého se my ostatní budeme snažit trefit. Kdo bude nejblíž, vyhraje.

„Tak honem, nasedáme,“ slyším najednou za sebou. Otáčím se a vidím, že se neúhledná, těžká hromada jakési textilie jako mávnutím kouzelného proutku změnila během pár minut v obřího, kulaťoučkého fešáka. Ve škodováckých barvách. Na přemýšlení není čas. Jako ve snu přeskakuji do koše a kolem registruji několik pobíhajících lidí s lany. „Hú, hú, hú,“ výhrůžně hučí plameny nade mnou. Teplota jde nahoru, začínám si připadat jako někde na Havaji. A najednou letíme.

„Nebojte se, balonem létám už dobrých deset let,“ uklidňuje nás při poměrně rychlém stoupání nahoru, při kterém zřejmě začínáme trochu blednout, Miroslav Nigrín. Kdo by čekal, že jeho létající koráb bude jako z Verneovek, byl by asi trochu zklamaný. Všude kolem jsou zavěšené moderní přístroje, se zemí mluvíme přes vysílačku.

Rozruch nad domy

„Podívejte, to je nádhera,“ ukazuje jediná žena v našem koši na další majestátně plující balony na obzoru. Pod námi pomalu ubíhají Milovice, na obzoru jsou vidět novomlýnské nádrže a také Pálava. Dostáváme se nad lesy a pod naším košem co chvíli zmateně pobíhají srny vyplašené neznámým zvukem, který vydávají oheň plivající plynové hořáky.

S blížícími se siluetami Mikulova začínám po očku sledovat balon se starostou města. Oproti nám uhnul nějak podezřele vpravo. „Nechte je být, já jsem taky starosta,“ směje se Nigrín, který, jak se dozvídáme, skutečně stojí v čele nevelké obce Bílá Hlína u Mladé Boleslavi. Je to příjemný společník, který trpělivě vysvětluje rozdíly mezi balony, jejich ovladatelnost nebo dolet.

Mezitím ovšem „starostovský“ balon náhle dosedá, jeho posádka na zemi vytváří kříž, a ostatní se vrhají po něm. Pasažéři při přiblížení hází ze vzduchu na cíl fléry, tedy barevní stuhy zatížené pískem. Ne tak ovšem my. Vzhledem k naší poloze míříme ještě s jedním balonem neomylně dál do srdce Mikulova. Je jasné, že na pohár si můžeme nechat zajít chuť.

„Tam už je Rakousko,“ upozorňuji na nedalekou státní hranici. Vypadá to, že před Mikulovem už nepřistaneme. Není kde. Pod námi se postupně objevují mikulovské dvorky, které máme najednou jako na dlani. I se spoustou mávajících lidí. „Pojďte na pivo,“ volá na nás parta rozjařených mladíků. „Natočte to, za chvíli jsme tam,“ pohotově reaguje pilot.

Prolétáme těsně nad historickým náměstím, nalevo je krásně vidět Dietrichštejnská hrobka, vpravo se tyčí zámek. Jenom se ho dotknout. Přestože už se začíná pomalu stmívat, pohled je to skutečně překrásný. Na pohár už nemyslí nikdo.

S hlínou na hlavě

Mikulov už máme pomalu za zády a stále ještě jsme ve vzduchu. V přistání nám brání stožáry s vysokým napětím a také rozbahněná pole pod námi. „Když přeletíme do Rakouska, budou z toho problémy,“ tuší Nigrín, který už dost netrpělivě vyhlíží místo, kde by s balonem dosedl. Nakonec si vybírá rozlehlé kukuřičné pole kousek před „čárou“.

„Přikrčte se, jako když jedete na lyžích. A dobře se držte,“ udílí poslední rady, zatímco vypnul hořáky a tahá za jakési lano. Je jasné, že jdeme k zemi. Na můj vkus možná až příliš rychle. Bum, první dotek nás vymrštil zase zpátky do vzduchu. A následují další a další „polibky“ se zemí. Koš se naklání na stranu a my po několika skocích v kukuřičném poli konečně zastavujeme.

Ještě se vyškrábat z nevelkého koše, uklidnit roztřepané nohy, pokleknout a zkušení balonáři už vědí, co je třeba – fouknout do vlasů, zapálit zapalovačem jeden jejich pramínek, polít hlavu šampaňským a nakonec posypat hlínou. Ve jménu větru, ohně, vody a země. Jsou z nás vzduchoplavci. Alespoň sváteční.