Po smrti Karla I. z Liechtensteina roku 1627 se jeho dědicem stal teprve patnáctiletý Karel Eusebius z Liechtensteina (1611–1684), kterému byl za poručníka ustanoven strýc Maxmilián. Patřil k nejbohatším aristokratům v habsburské monarchii a byl nejbohatším šlechticem na Moravě. Kromě devíti panství v Čechách a pěti na Moravě vlastnil panství Valtice tehdy v Dolních Rakousích a opavské a krnovské vévodství. Soupeřit s ním mohly pouze rody Schwarzenbergů a Esterházy.Na rozdíl od svého otce se ale příliš nezajímal o politické úřady a život na vídeňském dvoře, částečně mu možná byly odepřeny. Někteří současníci pochybovali, zda bude mít císař odvahu mu po otcových finančních operacích svěřit nějaký úřad. V roce 1638 koupil panství Břeclav (německy Lundenburg), které již kdysi patřilo jeho předkům, a věnoval se především konsolidaci svého majetku těžce poškozeného za třicetileté války, architektuře a svým uměleckým sbírkám. V roce 1644 se oženil s Beatrix rozenou princeznou z Dietrichsteinu, se kterou měl devět dětí. Dospělosti se ale dožil pouze syn Jan Adam I.

Karel Eusebius čelil obviněním svého otce Karla z Liechtensteina ze zpronevěry mnoha milionů zlatých, z doby působení v takzvaném mincovním konsorciu. Toto vyšetřování zahájila královská komora krátce po smrti Albrechta z Valdštejna v roce 1634. Královská komora dokonce na čas zabavila černokostelecké panství, které kníže dostal zpět až v roce 1653 po zaplacení čtyř set tisíc zlatých. Aby zastavil další vyšetřování, kníže Karel Eusebius nabídl císaři finanční kompenzaci ve výši jeden milion tři sta padesát tisíc zlatých, ten ji přijal a nepříjemné vyšetřování roku 1665 zastavil.

Karel Eusebius miloval umění, hony, architekturu a zejména ušlechtilé koně, které choval ve Valticích, Lednici a Hohenau. Užíval si luxusu, jako by do svého sídelního zámku Valtice chtěl přenést styl života císařského dvora. Jako hluboce věřící katolík finančně podpořil stavbu mnoha kostelů na svých panstvích, včetně monumentálního chrámu Nanebevzetí Panny Marie, který v letech 1631-1671 dal vybudovat nedaleko valtického zámku. Právě finanční problémy způsobily, že jeho stavba trvala čtyřicet let. Přesto svým dědicům zanechal dluh okolo osmi set tisíc zlatých.

I přes finanční problémy položil základy dnešních bohatých liechtensteinských sbírek. Svou mimořádnou zálibu v umění a zejména architektuře prokázal, když napsal knihu o teorii architektury (Studie o architektuře a výchově princů), která má 375 stran. Podle jeho představ byl na konci jeho života postaven zámek Plumlov. Přestože se postavila jen jedna čtvrtina, byl i na Liechtensteiny příliš velký a vzdálený od Vídně, takže ho nikdy neobývali.

Kníže byl beze sporu zajímavou osobností. Kromě architektury se zajímal i o alchymii a přírodní magii. Italský architekt Giovanni Tencalla pro něj na valtickém zámku postavil takzvanou garderobu. Byla to magicky zařízená místnost plná drahých a alchymistických předmětů i přírodních rarit, které měly knížete chránit a dávat mu sílu. Součástí byla i takzvaná osobní impresa s obrazem nezničitelného drahého kamene, který ztělesňoval magickou přírodní sílu…

Zajímavým dokumentem je Instrukce z roku 1680, ve které Karel Eusebius svému nejstaršímu synovi radí, aby se jako dědic fideikomisního majetku co nejdříve oženil a postaral se o narození další generace dědiců. Měl si vybrat jen takovou nevěstu, jejíž rodiče zplodili co nejvíce dětí, a dává mu i další velmi intimní rady… Radil mu také, aby nevstupoval do císařských služeb a věnoval se raději správě svých panství, zejména pak kontrole knížecích úředníků.

Valtice – perla baroka

Za knížete Karla Eusebia proběhla barokní přestavba valtického zámku, o kterém kriticky říkal, že je plný průchodů a podloubí. Kníže dokonce uvažoval o novostavbě zámku na kopci Reistna, kde dnes stojí pamětní kolonáda. Ve Valticích zaměstnával přední italské architekty Franceska Carattiho a především pak Giovanniho Giacoma Tencallu, který projektoval i zámeckou budovu v Lednici.

S Tencallovou prací ale kníže nebyl spokojen, často jako „architekt – amatér“ zasahoval do jeho plánů, a když se třiadvacátého října 1638 zřítil rozestavěný valtický kostel Nanebevzetí Panny Marie, musel z knížecích služeb odejít. V jeho projektech pokračoval stavitel Andrea Erna a jeho syn Jan Křtitel, kteří před vstupem do zámku vybudovali novou jízdárnu a také vstupní bránu se dvěma dodnes dochovanými věžemi. K dalším významným stavebním úpravám došlo až začátkem osmnáctého století.

V roce 1655 měl kníže ve Valticích i vlastní dvůr o 108 členech. Existovala zde i knížecí pěší a jízdní garda – k větší reprezentaci rodu i k ochraně v neklidných dobách. Osobní gardu si mohli dovolit jen nejbohatší knížecí rody. Na zámku Šternberk jsou zachovány halapartny liechtensteinské gardy, ve Vaduzu kromě zbraní i bubny a gardový prapor.

PAVEL JUŘÍK. Autor je historik, který se zabývá významnými šlechtickými rody