Malé děti se schovávají za své rodiče, u některých už jsou vidět i slzy. „Já se hrozně bojím. Já se opravdu bojím," říká chlapec v modré bundě a tahá rodiče co nejdál od improvizovaného bitevního střetu.

„Snažíme se tady představit francouzskou a rakouskou armádu. Nechybí ani jeden zástupce z Ruska. Je to taková menší ochutnávka chystané bitvy, která bude k vidění za dva měsíce při příležitosti dvě stě desátého výročí bitvy u Slavkova," říká člen klubu vojenské historie René Ragas.

„Pojďte si vystřelit"

Ozývají se další a další salvy. Obě bitevní strany mají nervy napnuté k prasknutí. Rakušané stojí před dveřmi vinařství a neochvějně je brání. Když už se zdá, že vše dopadne špatně, vyběhne jeden z nich vpřed a mává bílou vlajkou uvázanou kolem bodáku na zbrani.

Francouzi se tváří nejdříve překvapeně, ale mír nakonec rádi přijímají. Na rozdíl od dělostřelce. Má chuť bojovat dál, a tak protne vzduch novou ohlušující ránou. Francouzi jej však jedním výstřelem posílají k zemi.

Bitva je u konce. Sklep je zachráněný a děti mohou v klidu utřít slzy. „Bylo to moc pěkné. Vážně se mi to líbilo. Pamatuji si, že jako dítě jsem se byla podívat na velkou bitvu ve Slavkově. Je fajn, že jsme se mohli u nás zblízka podívat na uniformy i zbraně. Vždycky Popicemi takové skupiny jen projíždí. Jednou jsme je potkali s vnukem na vlakovém nádraží," vypráví Anna Peková z Popic.

Nyní přichází na řadu diváci, mohou ochutnat nejen dobroty, které připravily markytánky, ale také je vojáci seznamují s jednotlivými částmi svých uniforem.

Mnozí mají zájem vyzkoušet si střílení ze zbraně. Dokonce i ženy. „Pojďte si taky vystřelit," láká mě jeden z vojáků.

Raději ponechávám v ruce fotoaparát. Na zbraň si netroufám. Třeba příště, pokud se tady vojsko opět zastaví. „Zatím nevíme, jestli z toho bude tradice. Tato parta k nám jezdí do vinařství už několik let. Byl to vlastně jejich nápad, že předvedou něco ze svého umění. Jsme za to rádi," dodává Marcela Huňařová.