Zprávu podle něj ve vesnici vybubnovali a lidé začali křepčit s kapelou v ulicích. „Zajistit muzikanty bylo o to snazší, že v té době se ve Tvrdonicích právě konaly hody, poprvé po čtyřech letech,“ popsal Leoš Doskočil z místního okrašlovacího spolku.

Podle břeclavské historičky Aleny Káňové byl celý říjen v Břeclavi poměrně bouřlivý. „Kritická zásobovací situace, zavřené školy, epidemie španělské chřipky, přeplněné nádraží kvůli stahujícím se maďarským vojákům,“ vyjmenovala.

V pondělí 28. října 1918 ale ve městě panoval klid. „Až druhý den lidé v Břeclavi shazovali symboly rakousko-uherské monarchie a busty císaře házeli do Dyje,“ uvedla Káňová.

V úterý večer se také na mnoha místech regionu pořádaly lampionové průvody, vlastenci měli oslavné projevy, zpívali národní písně.

S novými poměry se ale přímo v Břeclavi nehodlali smířit železniční zaměstnanci německé národnosti. „Jejich snahám, hlavně odeslání na nádraží se nacházejících lokomotiv za hranice, rázně zabránil velitel nádraží nadporučík Rudolf Zaoral, který měl situaci na tomto významném železničním uzlu, plném vojáků, pevně v rukou. Především dokázal zamezit vyslání vojenských posil z Vídně," vylíčil ředitel okresního archivu Miroslav Svoboda.

Až desátého listopadu břeclavská radnice přešla do českých rukou. Zemský národní výbor jmenoval vládním komisařem ve městě Josefa Pyskatého a došlo k “očištění“ městského úřadu a politické správy v Břeclavi od všeho rakouského. „V tento den se také v části Poštorná na velkém manifestačním táboru lidu občané přihlásili k nově vzniklému státu," dodala Káňová.

Neklid na Mikulovsku

Břeclav ale nebyla zcela bezpečná. „Do města přicházeli ozbrojení čeští dobrovolníci, kteří místo zajištění klidu a bezpečnosti loupili a kradli. Až příchod jednotek Slovácké brigády do Břeclavi a okolí přinesl vytoužený klid,“ upozornil ředitel okresního archivu Svoboda.

Připomíná, že prvotním úkolem nového státu bylo zajištění vlastního území, a protože jediným československým vojskem byly v době vyhlášení republiky legie, a ty se nacházely daleko v cizině, muselo se okamžitě z bývalých rakousko-uherských vojáků zformovat takzvané domácí vojsko. „Na jižní Moravě byl jeho sestavením pověřen Národním výborem v Brně setník Cyril Hluchý, kterému se podařilo zformovat početné několika tisícové vojsko, nazvané podle regionu zformování Slováckou brigádou. Přestože slavnostní přísaha brigády proběhla 17. listopadu v Hodoníně, obsazování pohraničí začalo o více jak týden dříve," popsal Svoboda.

Slováckou brigádu tvořilo postupně až tři a půl tisíce mužů ve zbrani, rozdělena byla na sedm pěších praporů a několik menších oddílů. Svou velikostí představovala největší dobrovolnickou jednotku, vzniklou po 28. říjnu 1918 v Československu. 

Hlásili se do ní i bývalí dezertéři, kteří na konci války tvořili takzvané zelené kádry. Šlo o vojáky, kteří se třeba odmítli z dovolené vrátit na frontu. Ukrývali se v lesích, případně po domech u známých. Četníci je většinou chytali marně. Někteří zběhové se ale dopouštěli výtržností.

Jednotlivé oddíly Slovácké brigády postupně obsadily území od Lanžhota po Mikulov, ten v půli prosince 1918. „I když z německé strany platil pokyn zamezit zbytečnému krveprolití a neklást postupujícímu československému vojsku odpor, k přestřelkám došlo, třeba na Valticku. Zaznamenané jsou i ztráty na životech,“ podotkl Svoboda.

Ve většinově německém Mikulově a okolních obcích podle historika Josefa Šuby zformovaná německá okresní rada zorganizovala manifestace a domobranu. „Chtěli se připojit k Německému Rakousku. Pořádek udělala Slovácká brigáda,“ potvrdil.

Po jejím stažení zajišťoval území jižní Moravy dobrovolnický prapor č. 24, který tvořili vojáci, kteří se do domácího vojska přihlásili v italském zajetí. „Postupem československého vojska byla vyřešena otázka státní příslušnosti jihomoravských oblastí, osídlených Němci, kteří však v naprosté většině s novým státem nesouhlasili a o dvacet let později to také dali dostatečně najevo," upozornil Svoboda.

Valticko očima Miroslava Svobody

Valticko představovalo zvláštní kapitolu. Ředitel Státního okresního archivu Břeclav Miroslav Svoboda popisuje:

Toto území se již od středověku nalézalo na pomezí Moravy a Dolních Rakous. Ač bylo původně osídleno slovanským obyvatelstvem, patřilo vždy k teritoriu Dolních Rakous. Před převratovými spory tvořilo Valticko (město Valtice spolu s Poštornou, Charvátskou Novou Vsí, Hlohovcem a Úvaly) nevelký soudní okres s různým národnostním zastoupením Čechů a Němců.

Zatímco Valtice byly ze čtyř pětin německé a Úvaly celé německé, v ostatních obcích měl většinu český živel. V samotných Valticích nebyla přijata zpráva o převratu nijak nadšeně. Již 2. listopadu byl valtický starosta Johann Swoboda povolán na okresní hejtmanství do Mistelbachu, kde dostal nejnutnější instrukce k chování v souvislosti s převratem, s nimiž seznámil v následujících dnech obecní radu. O tři dny později byla založena občanská domobrana v počtu 123 mužů, 10 poddůstojníků a 4 důstojníků. V prosinci celé území Valticka obsadila Slovácká brigáda až po dohodnutou demarkační linii, přesto zde docházelo k velmi častým přestřelkám.

O konečném osudu Valticka bylo rozhodnuto podpisem mírové smlouvy s Rakouskem 10. září 1919 v Saint - Germain nedaleko Paříže. Na rozdíl od okolních českých vsí nebyli obyvatelé Valtic tímto vývojem nijak potěšeni a také proti začlenění do Československa několikrát protestovali, avšak marně. Zástupci starých rakouských úřadů však ukončili svoji činnost až v červenci následujícího roku.

Poslední červencový den roku 1920 byly Valtice a Úvaly obsazeny československým vojskem v síle jednoho praporu vyzbrojeného kulomety. Rakouští úředníci se sešli v sále radnice, kde se rozloučili se svými starými úředními místy.