Zažil vojenskou misi v Bosně, kde pomáhal zraněným vojákům z havarovaného vrtulníku. Díky tomu psycholog Jiří Brančík pochopil, jak velkou cenu má lidský život. Svým klientům, kteří si stěžují, radí, aby si nastavili zrcadlo a zamysleli se nad sebou. „Většina lidí toho není schopných kvůli své velké hrdosti,“ tvrdí brněnský psycholog.

V roce 2012 se zvýší ceny nájmů, potravin a energií. Může to lidem zkazit vstup do nového roku?
Není dobré se této situace bát. Strach není nikdy dobrý rádce. Spíš je lepší přemýšlet, jak to můžu změnit. Se zvyšováním cen samozřejmě nic neuděláme, ale můžeme změnit své výdaje. Například si říci, zda je opravdu nutné péct třiadvacet druhů cukroví a potom mít výčitky svědomí z přejídání? Nebo si půjčovat peníze na dárky pro blízké? Svátky přece nejsou o obžerství a nakupování drahých dárků.

Dá se na zdražování najít něco pozitivního?
Je to dobrá příležitost, jak si člověk může uvědomit, na co má. Důležité pro všechny je učit se přijmout realitu. Místo nadávání konečně pochopit, že nemůže být jen blahobyt. To se podařilo jen na pár let. Politikové nám vyprávěli, jak máme právo na bohatství. Tak to ale nefunguje.

Byly to falešné iluze, na které se lidé upnuli?
Přesně tak. Nechci ale všechny politiky obviňovat ze záměrné lži. V době, kdy ekonomika byla na vzestupu, si zřejmě mysleli, že to tak bude napořád.

Mají na horší náladě ve společnosti podíl i reklamy a pořady o slavných lidech, kterých jsou televize plné?
Samozřejmě. Jestli si žije celebrita na nějaké úrovni, je dobré si uvědomit, že si na to musela vydělat a ptát se sám sebe, jestli si mohu také zvýšit svůj příjem. Klidně mohu začít u šetření na obyčejných věcech. Jen málo lidí si například uvědomuje, kolik peněz protelefonuje.

Takže stačí omezit úplně obyčejné věci?
Určitě. Lidé by si měli všímat, jestli nesvítí v pokoji zbytečně a přikrývat polévku pokličkou. Tím se také ušetří. Jsou to maličkosti, ale z kapek se skládá moře. Také jsem si vedl záznamy o denní spotřebě. Platy psychologů byly před několika lety velmi nízké.

Takže platí, že život je jako na houpačce, jednou je dobře, jindy hůře?
Přesně tak. Všechny civilizace poznaly roky tučné a hubené. Nikdo na světě není schopný zajistit, že se budeme mít lépe.

Pomohlo by lidem, kdyby si přečetli historickou knihu o válce, která popisuje dennodenní boj o život?
Horší věci se lehce zapomínají. Například komunistickou dobu hodnotí lidé po materiální stránce. A už nevnímají, že lidé neměli žádnou svobodu slova. Rohlík sice stál deset halířů, ale také platy byly nižší. Proto si lidé nežili lépe. Opravdu by neškodilo, aby si připomenuli, že bylo většinou hůře.

Myslíte si, že lidé jsou málo skromní a chtějí ke štěstí víc, než je třeba?
Nechápu, proč si někdo kupuje plazmovou televizi na dluh nebo jede na dovolenou do zahraničí, protože tam cestuje soused. Je to naprosto zbytečné zadlužování.

Nyní pořád slyšíme, jak se chystají firmy propouštět. Má to vliv na náladu ve společnosti?
Určitě mají lidé strach ze ztráty práce. Toho se úplně nezbavíme. Každý by se proto měl zamyslet, v které práci se dokáže uplatnit. Někdy je období, kdy zrovna žádná pro mě vhodná pracovní nabídka není. Chce to trpělivost a přijmout třeba hůře placené zaměstnání. Mluvím z vlastní zkušenosti. V minulém režimu jsem se také bál, že mě vyhodí. Uklidňovalo mě, že mám řidičský průkaz na nákladní auto.

Takže je dobré myslet na zadní vrátka? Dělat si třeba kurzy, které může člověk v budoucnu využít?
Rozumná kvalifikace je nutná. Znám člověka, který se nemá moc dobře. Když si ale mohl udělat rekvalifikaci na svářeče, nechtěl, protože je to nepohodlná práce. Takovým lidem je těžko pomoci.

Máte takových pacientů mnoho?
Nemám téměř klienty, kteří za mnou přijdou jen protože se jim snížila životní úroveň. Většinou je to průvodní jev doprovázející další problémy.

Pokud ale nemají zájem přijmout rekvalifikační kurz na manuální práci, znamená to, že na tom ještě nejsou tak špatně.
Přesně. Opravdová nouze nás naučí dělat téměř cokoliv. Také to, co se nám nelíbí. Člověk posbírá poslední síly a snaží se ze špatné situace dostat. Je dobré s tím začít co nejdříve a nečekat, až se dostane na úplné dno.

Dokáže člověk poznat, že je na dně a už nemá kam klesnout?
Někdo to odhadnout nedokáže. Tvrdí, že je na dně a přitom odmítá nabídky práce. Místo možnosti si sám vydělat je na dávkách. Nadává na všechny kolem a nezamyslí se nad sebou. To je špatně. Člověk musí dělat ústupky, i když jsou někdy bolestivé. Každý ať si nastaví zrcadlo a popřemýšlí nad tím, kdo může za většinu jeho potíží.

Je to celospolečenský problém, že si lidé neumí nastavit zrcadlo?
Takoví jedinci jsou na celém světě. Převzít zodpovědnost sám nad sebou je pro ně velmi bolestivé a obtížné. Proto když se něco stane, tak ať si každý položí otázku, jestli si za to nemůže sám. Jenže většina lidí toho není schopných kvůli velké hrdosti. Upřímná sebekritika je pro ně až příliš bolestivá.

Člověk nemusí zůstat bez peněz, aby se zamyslel nad sebou. Hodně nadávají na druhé třeba řidiči, když nabourají auto.
To je klasická situace. Lidé na sebe začnou křičet a nikdo se nezamyslí, jestli mu ten druhý nemá důvod vynadat. Jenže přiznat si, že jsem to zrovna já, kdo špatně zaparkoval, je bolestivé.

Je začátek nového roku ideální k zamyšlení nad sebou?
Nabízí se to, ale nejsem toho příznivcem. Sklouzává to ke známým předsevzetím, které lidé nedodržují. Člověk má být schopný kdykoliv si sednout a zbilancovat svůj život. Protože když bude čtvrtého ledna a začnu mít problém, tak přece nepočkám s jeho řešením na konec roku. To je hloupost.

Vy si dáváte předsevzetí?
Ne. Když něco chci, tak se zamyslím, co proto můžu udělat. Často člověk nenajde odpověď hned. Může trvat měsíce až roky, než ho něco osloví. Pokaždé opravuji svoje klienty, když na konci sezení řeknou, že se budou snažit. Říkám jim: nesnažte se, ale udělejte to.

Předsevzetí lidé často nedodrží. Je to tím, že o svátcích, kdy si člověk dá nějaký cíl, je v pohodě a potom, když zase začnou pracovní povinnosti, je ve stresu a nemá vůli třeba chodit cvičit?
Svátky jsou o klidné náladě. Má to své kouzlo a proto to svádí k optimismu a velkým činům. Proč ale nezačít hned, co tomu brání? Myslím, že nic.

Na Silvestra je velmi málo sebevražd, prvního ledna jejich počet stoupá. Proč?
Málo sebevrahů poslední den v roce chápu, protože převládá veselí. Potom ale člověk vystřízliví. Přispět může také to, že jedenatřicátého prosince vidí lidé ještě všechno růžově a nejsou schopní se podívat dva dny dopředu. Potom narazí na realitu. Vypůjčí si peníze na vánoční dárky a má založeno na problém, protože nemá z čeho zaplatit splátky.

Chodí za vámi lidé, kteří si říkají, že byli hloupí, protože neplánovali věci dopředu?
Ano, ale není to často. Souvisí to s tím, že psychoterapii vyžaduje člověk schopný o sobě přemýšlet. Jinak za psychologem nejde. Řekne si, že mu stejně nepomůže.

Někteří lidé, když mají špatnou náladu, jí prášky na uklidnění. Co si o tom myslíte?
Je to účinné, ale nebezpečné. Když má člověk těžce snesitelné potíže, tak ať raději navštíví psychologa. Když vidím, že klient potřebuje léky, sám ho za psychiatrem pošlu. Když si ale člověk nechá napsat prášky od tří známých lékařů, tak potom hrozí nebezpečí, že bude na lécích závislý.

Vyhledává vaši pomoc na začátku nového roku víc lidí?
To si nemyslím. Celkově se zvyšuje počet lidí, kteří chodí za psychology. V minulých letech se toho lidé obávali. Bývalý režim psychology zesměšňoval. Nic proti filmům o doktoru Chocholouškovi. To byla legrace. Jenže to platilo i ve skutečnosti. Kdo šel za psychologem, byl považován za blázna. Lidé se proto báli a ohrožovali se tím na životě.

Co přispělo k zboření této bariéry?
Větší informovanost a liberálnější postoj společnosti. Lidé se dozvěděli, že nekoušeme a nejsme zplozenci pekla.

Může si člověk pomoci i bez psychologa?
Pravidelná údržba lidské duše je dobrým receptem na spokojenost. Dobrá kniha nebo film tomu může pomoci. Ani psycholog nemá zaručený lék na všechny neduhy duše.

Může mít na člověka negativní vliv společnost, ve které se sdružuje? Například, když chodí do hospody, kde každý u piva nadává, jak nemá peníze?
Poznat, že pro mě moji kamarádi nejsou dobrou společností a vzdát se jich je to nejtěžší. A to obzvlášť pro člověka, který je závislý na alkoholu. I když nebudou pít, tak stejně nasají negativní atmosféru a spadnou tam, kde byli.

Konec roku mnohým lidem negativně ovlivnilo úmrtí pana Václava Havla. Co byste jim poradil?
Byla to velká osobnost našich dějin. Člověk musí jeho smrt přijmout jako přirozený koloběh života. Uchovat si jeho myšlenky, podle nich žít, ale nebrat to jako katastrofální ztrátu jako lidé v severní Koreji smrt Kim Čong-ila. To je extrém. Člověk by to neměl s idealizací přehánět.

Jako psycholog jste se zúčastnil vojenské mise v Bosně. Pomohlo vám to lépe poznat lidskou psychiku?
Poznal jsem, jak na člověka dopadá odloučení od rodiny a ještě ve válečných podmínkách. Tyto poznatky mě ovlivnily osobně i profesně. Když jsem byl v Bosně, zrovna tam spadl vrtulník s vojáky. Několik lidí bylo těžce zraněno, pomáhal jsem jim.

To muselo ovlivnit celou vojenskou jednotku.
Přežili to sice všichni, ale každý si uvědomil, jak velkou hodnotu má lidský život. Najednou se všichni semkli a drželi spolu.