Fotky z generální stávky na mikulovském náměstí v roce 1989 ZDE

Na holé, vydlážděné náměstí, kde v té době nebyl žádný kostel, shlížel z velké výšky rudoarmějec nazývaný familiárně Ivan.

I v pátek sedmnáctého listopadu panoval na břeclavském náměstí mrtvolný klid. První nesmělé pokusy o demonstrace začaly až v dalším týdnu. Lidí den ode dne přibývalo, postupně se přestávali bát, až nakonec zaplnili celé náměstí.

Stálo to za to, ohlíží se Blažek

Byl jednou z nejviditelnějších tváří listopadových událostí v Břeclavi. Manželka za ním jezdila na demonstrace na náměstí s malým synem v kočárku. Sedmnáctého listopadu ale ještě tehdy sedmadvacetiletý Milan Blažek neměl tušení, co jej čeká. Odučil si své hodiny na hodonínském učilišti a těšil se na večerní setkání s kamarády. Jako každý pátek.

„Byl to obyčejný den, málokdo si ho přesně pamatuje. Večer jsem asi seděl v Břeclavi v hospodě s kamarády. A bavili jsme se o tom, co je nového, protože události už se dávaly do pohybu. Palachovým výročím počínaje přes změny v Polsku a Maďarsku,“ vzpomíná.

O tom, co se v Praze stalo, se dozvěděl v sobotu. „Poslouchal jsem Hlas Ameriky, navíc jsme měli oproti vnitrozemí výhodu, že tady šla krásně chytit rakouská televize. V sobotu jsem díky tomu hned věděl, co se stalo. Rakouská televize dávala záběry z Národní třídy. V neděli už jsme toho věděli zase víc, zprávy byly čerstvé. Slyšeli jsme, že studenti v Praze chystají stávku,“ ohlíží se za zlomovými dny.

Hned v pondělí vyrazil do Brna na filozofickou fakultu, kde vystudoval historii a český jazyk. „V Brně už to vřelo. Když jsem se vrátil do Břeclavi, na náměstí u rudoarmějce postávalo jen pár lidí. Ale druhý den jsme se tam potkali zase a ve středu jsme založili Občanské fórum,“ bilancuje muž, který už předtím podepsal prohlášení Několik vět.

Základ nového protikomunistického hnutí tvořilo jen asi deset lidí. Blažek se stal jedním ze čtyř mluvčích, spolu s Josefem Žďárským, Zdeňkem Hrubým a Dušanem Vaňkem.

„Moje adresa v Poštorné se stala kontaktní, otiskl ji i Nový život. Začaly mně chodit dopisy s přihláškami nebo výzvy, že máme někam přijet. První dva týdny jsme dělali spanilé jízdy do Podivína, Rakvic, prostě všude tam, kam nás lidé pozvali. Jezdili jsme i s lednickými studenty, kteří byli ve stávce,“ popisuje a přiznává, že na listopadové dny před dvaceti lety rád vzpomíná.

Na jaře skončil coby učitel a v Břeclavi začal jako volební manažer připravovat první velké svobodné volby. „Nešlo mně o vlastní kandidaturu, chtěl jsem, aby to tady proběhlo v pořádku a došlo k zásadním změnám,“ říká. Jeho jméno se objevilo až v podzimních komunálních volbách, kdy se stal v Břeclavi zastupitelem. Na dveře velké politiky zaklepal teprve v roce 2006, kdy kandidoval za ODS na senátora. Souboj s Janem Hajdou z ČSSD ale prohrál.

„Nebral jsem to nijak tragicky, vyplynulo to ze situace. Kvůli chybě tehdejší břeclavské ODS jsem nedostal podporu lidovců. Neříkám, že bych vyhrál, ale rozhodně by to bylo třeba těsnější. Takové to kdyby ale neplatí,“ ví muž, který se už léta živí jako knihkupec.

Zklamání z polistopadového vývoje necítí. „Tušil, jsem, že ten marast za padesát let fašismu a komunismu, taková ta stádnost, je v lidech zažraná. To prostě nejde ze dne na den odstranit. Věděl jsem, že je to záležitost generační. Že bych byl teď zklamaný z toho, že je draho, jsou nezaměstnaní, nebo že někteří lidé nadávají, to ne. Ten zásadní posun tady je a za to to rozhodně stálo,“ tvrdí po dvaceti letech.

Současně ale přiznává, že i jemu řada věcí vadí. „Kdo byl slušný před listopadem, je slušný i teď. Kdo byl zloděj tenkrát, krade i nyní. Lidé se nezměnili. Vadí mi, že ti dravci, privatizátoři za každou cenu, mají v současnosti navrch. A koupit se dá všechno, v posledním období bohužel i politika,“ tuší muž, který by rád kandidoval v podzimních komunálních volbách.