Součástí programu v režii Dopravního podniku města Brna byly také jízdy retro dopravními prostředky. Za dvacetikorunu si udělal výlet autobusem do Štefánikovy čtvrti například Bohdan Kurák ze slovenského Trenčína.

„Přijel jsem na návštěvu za sestrou a vyrazili jsme společně právě na akci u divadla. Projeli jsme se starou Karosou, byl to zážitek. Hned mi naskočily vzpomínky na doby, kdy jsem byl ještě kluk a chodil do školy,“ řekl jeden z návštěvníků sobotní akce.

O kousek dál se kolem jednoho ze starších trolejbusů se zájmem procházel Karel Košťál z Brna. Velký fanda do těchto vozů je jeho jedenáctiletý syn.

„Ten to má pořádně nastudované a ví toho víc jak já. Já mám sice k historickým autům vztah, ale trolejbusy znám jen tak okrajově. Zachovalé dopravní prostředky se mi ale líbí stejně jako třeba pěkně opravený dům. Z dětství si pamatuji, jak jsme s bráchou seděli na sedačce v trolejbusu co nejblíž za řidičem a sledovali ho při jízdě. To nás bavilo. S tátou jsme pak navštěvovali brněnský okruh a zapisovali si průjezdy závodníků, že bych chtěl někdy řídit autobus, trolejbus nebo tramvaj, tak to si nevybavuji. Ale syn tomu jde už hodně naproti. Už ve školce zahlásil, že chce být šalinářem. Tak uvidíme,“ usmál se muž.

Velmi podobně to měl už od raného dětství nastavené Jiří Fic z Brna. Podle svých slov už ve dvou letech jezdil s pradědečkem po Brně hodiny křížem krážem tramvají, autobusem i trolejbusem.

„To byl a dosud stále je můj svět. Moje první slova byla s trochou nadsázky, že budu řidičem. Původně jsem vyučený zámečník, ale věděl jsem, že dřív nebo později budu řídit. Po Brně jezdím autobusem i šalinou. Poprvé jsem jel s kloubovým autobusem před několika lety z Újezdu, na lince čtyřicet. Bylo pár dní před Vánocemi a kloubový autobus byl pro mě ze startu velká výzva. Pak jsem si rozšířil kvalifikaci a řídit šalinu jsem začínal na lince tři,“ zavzpomínal na své řidičské začátky urostlý devětadvacetiletý chlapík.

A co ho na této práci baví? „To, že žádná jízda není stejná. Pořád se něco děje. Třeba tady nedaleká křižovatka na Moravském náměstí. Každý průjezd je tam jiná situace, auta, chodci, prostě originál. To je přece super,“ usmál se řidič brněnského dopravního podniku.

To v rodině Jaroslava Bartoše byly hromadné dopravě v Brně věrné hned tři generace mužů. Jeho děda k ní nastoupil v roce 1926 a otec pak v polovině padesátých let.

„Po dědovi používám při historických jízdách, kdy ve staré tramvajové soupravě jezdím jako průvodčí, dobové brýle a kleště. Já se u dopravního podniku vyučil jako automechanik. Pak jsem si udělal papíry na bagr, náklaďák, autobus a další techniku. Skončil jsem v dílně a šup do autobusu a jezdil jsem třeba do jedné do rána jako druhou práci. Pak se pár hodin vyspal a zase do dílny nebo na bagr,“ zavzpomínal na rodinné řemeslo devětašedesátiletý důchodce v historické uniformě konduktéra.

A jak to tedy bylo s hromadnou dopravou v Brně na sklonku devatenáctého století? Její historie se začala psát 17. srpna 1869, kdy došlo ke zprovoznění koněspřežné dráhy. Jako vůbec první na našem území. Po Vídni a Budapešti bylo Brno třetím v tehdejší rakousko-uherské monarchii.

„Na první trati z Moravského náměstí do Králova Pole jezdilo šest vozů v intervalu patnáct minut. V roce 1870 bylo již v provozu dvaapadesát vozů, které přepravovaly cestující na čtyřech tratích, a jedna nákladní vlečka. Součástí této sítě byly tři vozovny, a to v Pisárkách, Králově Poli (před dnešním Semilassem) a v Raduitově (Marešově) ulici. Koněspřežná dráha byla v Brně provozována s přestávkou v letech 1875 až 1876 do roku 1881, kdy byl provoz pro nerentabilitu zastaven,“ stojí v historickém okénku na webu Dopravního podniku města Brna.