Pět a půl roku žil s přítelkyní, která podle něj znenadání prodala byt. Bez jeho vědomí. „Skončila v Kroměříži a já na ulici. Občas mi pomohli kamarádi, u kterých jsem mohl přespat nebo si přivydělat na brigádě. Většinou jsem ale spával po sklepech nebo pod širákem," líčí Václav.

Ačkoliv byl bez domova v teplých měsících, zimu a déšť poznal na vlastní kůži více než dobře.

„Když šlo přespat venku, naskládal jsem si kartony pod strom, který mě před deště alespoň částečně chránil. Na sebe jsem si dal velký igelit. Ráno jsem se vzbudil a samozřejmě jsem byl mokrý. Každopádně trochu to pomohlo," vypráví Václav.

Věci hledal po popelnicích a kontejnerech. „Takzvaně jsem bufetil. Když jsem našel něco na oblečení, měl jsem radost. Že bych šel něco krást do obchodů nebo lidem, to ne. To bych radši umřel hlady, než abych ukradl rohlík s paštikou," doplňuje muž.

Ostatním bezdomovcům se podle svých slov vyhýbal. Tvrdí, že ti neměli s „potáhnutím" věcí problém. Václav se místo toho spřátelil s několika rybáři, kteří mu čas od času darovali ulovenou rybu. Tu poté vyměnil s jinými známými za již zpracované jídlo nebo peníze.

S klesajícími teplotami zjistil, že bez střechy nad hlavou nemá šanci. Do té doby, podle svých slov, věřil, že mu pomohou známí.

„Měl jsem jich opravdu hodně, ale většinou jen slibovali. Slyšel jsem: přijď za týden, přijď pozítří, teď to nejde a tak dále," popisuje Václav.

Momentálně žije v azylovém domě a přihlásil se na úřad práce. „Nechci se tam nikde jen válet. Potřebuju žít mezi lidmi, hledám si práci. Něco se rýsuje, tak snad to dobře dopadne. Jak se říká, do důchodu mám daleko a je potřeba nastřádat nějaké peníze," dodává muž, jenž se v mládí vyučil kuchařem.