„Jelikož jsem měl vždy pozitivní vztah k bojovému umění, zvolil jsem si po absolvování břeclavské průmyslovky studium dvouoboru Čínské a Anglické filologie na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Po dvou letech studia se mi naskytla příležitost vycestovat na základě stipendia na jazykově vzdělávací pobyt do Čínské lidové republiky,“ vysvětluje letos čtyřiadvacetiletý muž, jak se do Číny dostal.

Kromě povinných lekcí čínského jazyka, kterým denně hovoří i proto, neboť anglicky se lze v Číně domluvit jen velmi obtížně, navštěvuje i kurzy zaměřené na tamní kulturu. Bydlí na univerzitních kolejích a ve volném čase se věnuje především cvičení čínského bojového umění. A přiučuje se vaření tamních jídel.

„Když jsem poprvé vstoupil do restaurace, nevěřil jsem vlastním očím nad nepřeberným množstvím jídel. Čínská strava mi vesměs velice chutná. Oblíbil jsem si například něco jako tvarohový sýr, takzvané doufu, které se připravuje snad na tisíce způsobů a často slouží jako náhražka masa. Dále mi velmi chutná xihongshi chaodan neboli lehce osmažené vejce s rajčaty,“ popisuje mladý muž, který poslední dobou zkouší také nahlédnout do základů tradiční čínské medicíny.

„Rozličnost pokrmů je dána rozlohou země a různorodostí obyvatelstva. V podstatě lze říci, že snad za celý život neochutnáte všechny místní pokrmy a speciality. Co nemusím, jsou jídla připravovaná na větším množství oleje, jídla se sladkou příchutí a některé místní lahůdky jako pečení holubi, psí maso a podobně. Ty jsem dosud neochutnal a ani se o to nebudu pokoušet,“ přiznává.

V Číně už si na řadu věcí, nad kterými Evropané většinou kroutí hlavou, zvykl. „Pamatuji si den, kdy jsem dorazil do Hong Kongu a tam mě vyděsila tlačenice v ulicích. Něco podobného mě potkává i při běžném životě v Číně, od přeplněného školního kampusu po plné obchody lidí, často doslova přeplněné autobusy, vlaky a veřejná prostranství,“ popisuje.

Dlouho mu také trvalo přeorientovat se na čínský dopravní „systém – nesystém“. „Bez jisté dávky dravosti se snad nikdy nedostanete na druhou stranu silnice. Často je zapotřebí šikovně kličkovat mezi projíždějícími auty. Dokonce i při zelené vám na přechodu může před očima proletět několik aut nebo motorek, takže je dobré mít se vždy na pozoru,“ radí Chmelka.

Jedna z mála věcí, kterou u některých Číňanů nemůže dodnes „skousnout“, je svévolné vyhazování odpadků prakticky kdekoliv. „Čechy při krátkodobém pobytu dost znechucuje také plivání některých lidí. Občas nejsou moc spokojeni ani s hygienou menších restaurací a nekuřáky může obtěžovat kouření ve veřejných dopravních prostředcích,“ ví ze zkušenosti.

Číňané jsou ale podle něj vesměs přátelští, často nápomocní a laskaví. Při zmínce o České republice se břeclavský student většinou setkává s pozitivní odezvou. „Á, Československo, reagují zejména ti starší. Dívají se na nás velmi přátelsky a často si nás pojí se socialismem či komunismem a berou Čechy jako přátele. Dokonce se mě často vyptávají na to, proč jsme se oddělili od Slovenska a že bychom prý raději měli být jako dříve, tedy jeden stát,“ usmívá se.

„Mladí si často vybaví fotbal, hlavně pak jména jako Nedvěd, Poborský nebo Koller. Mnoho z těch, co znají naši republiku, zmíní Prahu a jsou tu i takoví, kteří si vzpomenou na českou škodovku. Za populárního a poměrně známého Čecha lze v Číně považovat spisovatele Milana Kunderu. Velice slušně nás ale reprezentuje také postava Krtečka od Zdeňka Milera,“ překvapuje Chmelka, který by v Číně rád pokračoval i v magisterském studiu.