Připomenout si válečný odsun brněnských Němců ráno přichází i Adéla Rozbořilová. „Mám ráda, když se lidé spojují. Zároveň jsem příležitost chtěla využít k chůzi, což je příjemná fyzická aktivita. Na podobném pochodu už jsem byla dřív, takže jsem to chtěla zopakovat,“ říká mladá žena.

Mladých lidí posedává před zahájením pochodu v trávě u pohořelického smírčího kříže na první pohled mnoho, mezi nimi i někteří třeba ze Stuttgartu. „Pro mladší generace je výraznější akt smíření nebo vůbec fakt, že se o tématu mluví. Starší lidé jej vnímali mnohem víc ideologicky, protože čtyřicet let byli zvyklí na propagandu, což na člověka samozřejmě zapůsobí,“ vysvětluje za organizátory Michal Doležel.

Podle něj se ale akce obecně účastní čím dál více lidí. „Myslím si, že mají o téma větší zájem. Když se pouť nastartovala před nějakými čtyřmi lety, tak se hodně věcí prolomilo. Začali jsme o tom diskutovat po desetiletích mlčení. Je důležité a podstatné, že lidi pochod zajímá a že se ho účastní,“ dodal.

Před začátkem pietního aktu u smírčího kříže postává i starší žena. „Jsem tu z trochu jiného důvodu než většina ostatních, ze solidarity. Zažila jsem totiž něco podobného, v padesátých letech naši rodinu vyhnali komunisté z našeho domova kvůli kolektivizaci. Sebrali nám dům, pole i veškerý dobytek,“ říká pamětnice.

Poutníci vyráží z Pohořelic po desáté hodině dopoledne. Had z davu lidí se vine nejprve celým městem a poté po silnici směrem do Ledců na Brněnsku. Z horkem rozpáleného asfaltu stoupá teplo, někteří proto po zhruba pěti kilometrech usedají podél cesty do trávy kvůli rychlému odpočinku. „Kdybys měl žízeň, tak mám v batůžku pití,“ říká malý chlapec druhému, který jde po jeho boku.

V Ledcích je první zastávka. Ti, kteří do malého cíle dorazili, ušli zhruba deset kilometrů. Někteří z chodců, zrudlí ve tváři vedrem, zůstávají stát už na začátku zástavby na autobusové zastávce. Čekají na spoj, který je, na rozdíl od Němců vyhnaných z Brna v roce 1945, doveze zpět domů.