Hru na policajty a zloděje jsem jako dítě hrávala nejraději, hned po hře na poštu. Netušila jsem ale, že si ji jednou zahraji doopravdy. Že já budu ten zloděj, budu dopadena a budu muset odevzdat otisky prstů a vyfotit se s číslem.

Realita je naštěstí jiná, nejsem žádný lupič, pouze jsem prošla bezpečnostní procedurou při příletu do Japonska. Od listopadu tady totiž vstoupil v platnost nový zákon. Dle něj je každý cizinec přilétající do Japonska povinen odevzdat společně s celním prohlášením také otisky ukazováčků a vyfotit se. Procedura je to rychlá a bezbolestná. Člověk má jen dost smíšené pocity, protože se identifikuje tím nejcitlivějším způsobem.

Japonsko se tak stalo první zemí, která vlastní mé otisky prstů. A nemůžu říct, že by mě nenapadlo hned několik způsobů, jak by se daly zneužít. Ale zákon je jednou zákon a letět dalších dvanáct hodin zpět do Evropy se člověku rozhodně nechce. Právě nevpuštění do země a doporučení k okamžitému opuštění Japonska je postih za odmítnutí spolupráce. Samozřejmě existují i výjimky, jako třeba osoby se speciálním povolením k pobytu, děti mladší šestnácti let, diplomaté a lidé pozvaní japonskou diplomacií. Avšak to, že vám chybí ukazováček, vás do výjimek neřadí. Prostě musíte odevzdat otisk prstu, který vám zbývá.

A proč to všechno? Obavy z teroristického útoku už dorazily i sem. Tato procedura má zabránit vstupu do země nežádoucím osobám, které jsou podezřelé z příprav teroristických útoků nebo jsou ve spojení s některou z teroristických organizací. A ačkoliv Japonsko hlásá, že tak chrání přijíždějící cizince, chrání tak především samo sebe. Navíc má docela štěstí, že cizinci do země v devadesáti procentech přilétají letadly. O těch, co přijíždějí lodí, pak v zákoně není ani zmínka.

I když do jaké míry jde o obavy a do jaké o snahu být jen připraven na cokoliv, nedokážu posoudit. Vždyť kromě tohoto prověření jsme se v Japonsku setkali s bezpečnostními opatřeními jen jednou. A to, když jsme šli na Nový rok zamávat císaři. Tehdy bylo dost pochopitelné, že jsme kromě bezpečnostních rámů prošli i osobní prohlídkou.

Navíc na letišti si můžete fotit, co chcete a jak chcete, a nikdo vám nic neřekne. Japonci jsou toho sami zářným příkladem. Téměř s otevřenou pusou jsem pozorovala skupinku, jak si fotí prázdnou odbavovací bránu. A jasně jsem si představovala titulek, který bude mít tato fotka v albu: A toto je začátek našeho výletu.

LENKA SEDLÁKOVÁ. Autorka je projektantkou vodních staveb žijící v Japonsku