Sedmatřicetiletý probošt Pavel Pacner je kněžím v Mikulově už třetím rokem. Ačkoliv je hrdým třebíčským patriotem, Mikulov si zamiloval. „Jde o krásné romantické místo. Na malém prostoru je spousta krásných památek. A ve spojení se Svatým kopečkem jde o něco úžasného," říká Pacner v předvánočním rozhovoru pro Břeclavský deník. Před svátky má plné ruce práce, na Štědrý den odslouží tři bohoslužby.

Daří se vám získat pro sebe i trochu volného času?

Vánoce se někdy nazývají svátky klidu a pohody. Pro mě je však adventní doba nejvíce časově náročná. Především se snažíme nabídnout lidem možnost svaté zpovědi svátosti smíření. S kolegy z Mikulova jezdíme pomáhat také do Břeclavi nebo Hodonína. Advent je plný příprav. Až začnou sváteční dny, budeme mít kromě bohoslužeb také prostor na setkávání s blízkými lidmi a odpočinek.

Slova, která padnou ve zpovědnici jsou pouze pro vaše uši. Upřímně, zapotíte se však někdy u toho, co vyslechnete?

Problémy a životní těžkosti jsou různé. Mnozí lidé mají poklidný život. Jiní prožívají různé krize ve vztazích a další náročné věci. Člověk jim sice nemůže pomoci, ale lze si o tom alespoň popovídat. Společně se třeba modlíme. V dnešní době se setkávám se stresem či strachem o zaměstnání.

Nákupní centra momentálně praskají ve švech. Dokážete vy sám odolat komerčnímu způsobu Vánoc?

Díky tomu, že jsem od dětství v naší rodině prožíval Vánoce se sourozenci s důrazem na podstatu Vánoc. Jde o to být spolu, vidím to jinak. Chodili jsme na bohoslužby a zpívali koledy. Mám tak v sobě představu Vánoc jako svátků, kdy nejsou hlavní dárky nebo jídlo. Snad se mi daří to v sobě uchovávat…

Pokračujte, prosím.

Často se setkávám také s lidmi, kteří jsou opuštění. Zatímco pro mnohé jsou Vánoce super, skvělé a radostné, pro řadu jiných jde o dny plné osamění, nemoci, úzkosti a smutku. Díky tomu se mi daří vnímat, že podstata Vánoc není jen na stolech plných masa.

Snažíte se na stejnou vlnu naladit také lidi z vašeho okolí?

Zrovna ve středu jsem byl na krásném koncertu na mikulovském zámku. Vystoupili žáci ze základní umělecké školy a gymnázia. Bylo tam nesmírné množství lidí. Uvědomil jsem si, že jich spousta vnímá, že podstata svátků je v něčem jiném, než v materiálnu. Snažím se je oslovovat také při bohoslužbách, aby při úklidu a přípravách nezapomínali i na úklid ve svých srdcích. To se samozřejmě týká i mne samotného.

Vánoce jsou plné mší. Kolik jich stihnete?

Pro nás je to čas plný bohoslužeb. Jsme v Mikulově tři kněží a každý z nás má na štědrý den tři mše svaté. V osm, deset a ve dvanáct. Chceme lidem i v menších obcích nabídnout to, co k Vánocům patří. Přijdou i lidé, kteří běžně do kostela nechodí. Je skvělé, že dorazí. V další dny mám například dvě bohoslužby.

Vidíte v kostele na Štědrý den tedy i nevěřící?

Ano. Nelíbí se mi ale dělení na věřící a nevěřící. Těžko říct, kde je hranice. Určitě jsou totiž lidé, z našeho pohledu nevěřící, kteří mají k Bohu a křesťanským hodnotám blíže, než kdokoliv z nás. Je pravda, že v Mikulově je spousta těch, již jinak během roku do kostela nepřijdou. Jsem za to moc rád.

Mikulov byl před druhou světovou válkou výrazně nábožensky založený, byť třeba ne křesťansky. Jaká je situace nyní?

Křesťanská obec je poměrně malá. Na nedělních bohoslužbách se pravidelně schází asi sto lidí, což na počet obyvatel není mnoho. V okolních vesnicích je poměr podobný. Komunistům se to po válce podařilo narušit, teď by to mohlo jít zase nahoru. Jedna generace lidi nebyla k víře vedena ani v ní vychovávána.

Dovolte mi více konzumní otázku. Co si přejete pod stromeček?

Ještě jsem o tom nepřemýšlel.

Nepsal jsem si tedy Ježíškovi?

Ne. Ani u nás doma to nebývalo zvykem. Moje maminka je už starší a sama. Před měsícem se přestěhovala do domova pro seniory, kde se o ni starají řádové řeholní sestry. Nejvíce bych si proto přál, aby si tam zvykla a v klidu prožila své stáří.

Teď to otočme. Co byste přál lidem na Břeclavsku?

Všichni zakoušíme, jak je doba uspěchaná a stresující. Stále více lidí má obavy o budoucnost. Všem bych proto přál, aby skrze narozené dítě v Betlémě, každý z nás zakusil, že máme naději. Že život není jen o pachtění se.

Jak moc věříte, že se to změní v realitu?

Pamatuji si, jak nám paní učitelka ve škole říkala: Copak se, děcka, k sobě nemůžete chovat hezky i po Vánocích? Život se asi zase vrátí do starých kolejí. Přesto věřím, že když člověk prožije něco pěkného, někde to v něm zůstane.