Nyní si připomíná třicet let, které od vzniku sjezdovky v těchto dnech uplynuly. „Jestli je to důvod k oslavě? Určitě. Nejen lyžařským střediskům ukazujeme, že se mládeži věnujeme příkladně. A to mezi meruňkami a vinohrady. Je to až neuvěřitelné," říká Stávek.

Ten společně s kolegy připravuje pro pozvané hosty „narozeninovou oslavu". Hlavní pozornost ale směřuje k sjezdovce. Vzpomíná, že bez práce a nadšení řady lidí by místo pro lyžování nikdy nevzniklo a nepřežilo. „Je nutné se obklopit lidmi, kteří vám dodávají impuls a táhnou kupředu. S přibývajícím věkem mi sil pomalu ubývá, kolegové mě ale dobíjí," pochvaluje si Stávek a oceňuje vitalitu ostatních.

Zároveň přiznává, že už v době zrodu sjezdovky si přál strávit na ní co nejdelší dobu. Odreagování od hromady práce nacházel ve stolním tenise. Čistil si hlavu. U stolu se sítí z něj padaly starosti a stres. „Nikdy jsem nebyl výrazný talent, ale píle a houževnatost mě u sportu držely," podotýká muž.

Dokáže si představit, že jednou pomyslné šéfovské žezlo předá? Odpovídá, že samozřejmě. „Vytváříme takové podmínky, aby vše fungovalo. Každý je nahraditelný. Když budu žít, rád bych na chod dohlížel zpovzdálí. Přeji si, aby to, co jsme vybudovali, nepřišlo vniveč," líčí Stávek.

Díky němu a jeho kolegům se v Němčičkách naučily lyžovat tisíce lidí. Těm nejstarším, kteří v místě okusili první pocity s jízdy na dvou prknech, je dnes kolem pětačtyřiceti let. „Je potěšující, když vás zdraví lidé, které už samozřejmě nemohu znát a hlásí se ke mně. To zahřeje," dodává Stávek.