V dnešní době je však draní peří spíše vzácností, které se věnuje jen málokdo. Ve Velkých Pavlovicích se tento zvyk občas snaží se svými kamarádkami oprášit třiasedmdesátiletá Vladimíra Štefková.
„Pamatuji se, že jsme se scházívaly v zimě, především lednu. Děvčatům se chystala výbava. Tedy péřové peřiny a duchny. Teď už se to ale moc nevidí. Mladí nemají čas a ani na to nejsou,“ říká s nostalgií v hlase třiasedmdesátiletá důchodkyně, která podle svých slov nikdy v jiných než péřových peřinách ani nespala.
„Není nad to spát v péřových peřinách. Odjakživa jsem vlastně spávala jen v péřových polštářích a duchnách. Jsem tak zvyklá a moje děti taky. Alergičtí nejsme, takže to nemáme důvod měnit,“ usmívá se sympatická žena, která mohla zužitkovat ke draní peří z rovnou patnácti kachen, které loni chovala.
Jak dodává, naposledy jí a jejím kamarádkám zabralo draní zhruba osm dní. „Záleží vždycky na tom, kolik peří si hospodyňka našetřila. Nevím přesně, kolik jsem jej měla posledně já, ale nadraly jsme s kamarádkami jeden plný koš,“ chlubí se Štefková s tím, že dříve se drávalo peří po odpoledních i večerech.
„Ženské se sešly v jednu po obědě a draly třeba do pěti. Pak šly domů, nakrmily dobytek a drůbež a zase se vrátily. No a u peří vydržely sedět i do deseti hodin do večera,“ rozpomíná se na doby svého mládí třiasedmdesátiletá důchodkyně.