Na svého dědečka Karla Novotného si kobylský starosta Pavel Kotík vzpomíná jen z vyprávění. Zemřel totiž tři roky předtím, než se jeho vnuk narodil. „Odmala jsem věděl, že byl hrozně zručným a hodným člověkem. Rád jsem chodíval do jeho vybavené dílny, kterou jsem po něm nakonec i převzal. Maminka mi o něm hodně vyprávěla,“ říká zamyšleně Kotík.

Osud a těžký život muže, který se narodil v roce 1923, připomíná množství dochovaných zažloutlých fotografií a dokumentů. Po dalších dokladech prožitého mládí jeho potomci i nadále s vervou pátrají. „Dědečka v roce 1940, tedy v sedmnácti letech, přidělili na nucené práce do Říše. Dva roky pracoval pro společnost Funke & Co v Drážďanech, pak byl odvelený do Ruska. Tam už byl vedený jako pracovník Todtovy organizace. Působili zde jak odvedenci z okupovaných zemí, tak i Němci, kteří nebyli schopní vojenské služby,“ popisuje kobylský starosta.

Osudy nuceně nasazených Čechů v Norsku za druhé světové války se zabývá projekt Česko-norská memorabilia, který je podporován z Norských fondů.
Pro nacisty stavěli silnice a opevnění. V Norsku nasadili dělníky z jihu Moravy

Společnost, u které pracoval, stavěla úseky severní železnice z norského Steigenu do Fauske. A tak se Karel Novotný zařadil po bok dalších asi třinácti stovek Čechoslováků, kteří dřeli v krutých podmínkách v mrazu a o hladu dennodenně až dvanáct hodin. „Dědeček se dostal do oblasti Mo i Rana, která leží asi osmdesát kilometrů pod Polárním kruhem. Podmínky pro práci tam byly kruté. Volno měli jen jeden den v měsíci a jídlo dostávali jen v takovém množství, které stačilo na přežití. Údajně si z toho někdy dělávali i legraci a říkali: když si to sníme v jeden den, další dva budeme hladovět. Když si to ale rozdělíme na tři dny, budeme mít tři dny hlad,“ popisuje vnuk jednoho z Noráků.

Muži to byli zocelení. Na nucené práce si totiž Němci vybírali jen mladé, statné a zdravé. „Říká se, že Noráci nebyli opálení od slunce, ale že na nich zanechal stopy krutý mráz,“ zmiňuje Kotík, jehož děda strávil v Norsku rovné dva roky.

V prosinci 1944 ještě spolu s deseti dalšími Čechoslováky utekl přes hranici do sousedního Švédska. „Zřejmě tušili nebo měli informace, že se válka chýlí ke konci. Ve Švédsku se o ně postarali místní, s rodinou, u níž děda bydlel, si dokonce ještě i po válce vyměnil několik dopisů. Pracoval zde v dolech, aby si vydělal na živobytí, a zároveň se tady taky přihlásil jako dobrovolník k československé zahraniční armádě v Británii,“ sděluje starosta.

Protože u sebe neměl žádné dokumenty, musela si jej exilová vláda nejprve prolustrovat. „Nakonec ho uznali schopným a do armády jej přijali. Namísto Británie však zamířil do rodného Kobylí. Do země ho repatriovali až před Vánocemi v roce 1945, tedy po skončení války,“ popisuje vnuk.

Karel Novotný, vyučený strojník, se v zahraničí naučil norsky, švédsky i německy. Po návratu do vlasti si odsloužil dva roky na vojně ve slovenském Komárnu. Poté začal pracovat na údržbě vlaků v Depu v Horních Heršpicích.

Československý šampion zemřel v Bratislavě.
Zemřel Jan Netopilík. Tvrdonický rodák se zúčastnil i olympiády v Římě

Tehdy ještě netušil, co všechno ho čeká. „Lidově demokratické zřízení začalo vyčleňovat ze společnosti lidi, kteří měli za války styky a možnost získávat informace na druhé straně. V depu došlo s největší pravděpodobností k sabotáži a k explozi kotle parní lokomotivy. Za viníky tehdy označili dědu a jeho kamaráda Františka Maršálka, shodou okolností československého daviscupového reprezentanta a několikanásobného mistra republiky ve čtyřhře,“ pokračuje s vyprávěním neuvěřitelného příběhu vnuk jednoho z Noráků.

Oba muži následně skončili v uranových dolech v Jáchymově. „Dědeček tam však nepracoval dlouho, zjistili mu rakovinu plic. Později byl zaměstnaný pro strojírenský podnik Konekta Brno jako montér hromosvodů. Byl moc šikovný a dokonce i v Kobylí byl známý tím, že lidem kde co spravoval, kupříkladu pračky,“ říká Kotík.

Karel Novotný zemřel v roce 1971. Svým dcerám a vnukům však zanechal jeden velký odkaz a poselství. „Člověk dokáže neskutečné věci, dokáže překonat sám sebe. Neumíme si představit to obrovské utrpení, které naše předky potkalo. A přesto je dokázalo posunout dál. Svými životy potvrdili, že umění přežít není jen o fyzické síle, ale i o tom, co má člověk v hlavě. Uměli se s minulostí vyrovnat, vstřebat ji a skousnout,“ vyznává se s dojetím v hlase kobylský starosta.

Jeho snem je vydat se do Norska po stopách svého dědečka. „Město, kde pracoval, má asi dvacet tisíc obyvatel, všude okolo je nádherná příroda. Se ženou jsme si říkali, že stojí za to si alespoň takto dědečkův příběh připomenout,“ nastiňuje své plány Kotík. Výstava Posláni na sever má v kobylském muzeu zakotvit 25. června letošního roku.