Prvotinu nazval osmašedesátiletý učitel v důchodu, který více jak čtyřicet let vyučoval děti na prvním stupni v lanžhotské základní škole, Milovníci sportu aneb Smrt darebáka. „Dlouhé roky jsem měl, i jako člen učitelských odborů, snahu něco změnit a zlepšit. Protože jsem měl dojem, že se mi to moc nepodařilo, rozhodl jsem se rozšířit povědomí o neduzích ve školství jinak. A to tak, abych oslovil i laickou veřejnost. Napadlo mě proto to vše zabalit do atraktivního hávu poutavého příběhu, přes který by zároveň čtenář vstřebal některé moje myšlenky, postřehy a názory. Většině běžných lidí to, co se děje v českém školství nevadí, a dokonce to považují za normální,“ přibližuje Králík.

Postavy v příběhu, který se odehrává na půdě sportovního gymnázia, jsou, včetně vyšetřovatele, smyšlené. Stejně tak jako jeho funkce. „Hlavní představitel má při školní inspekci na starosti bezpečnost ve školství. Jde o samostatného pracovníka, kterého inspekce vysílá k případům úrazů ve školách či nejrůznějších mimořádných událostí,“ popisuje Králík, který je autorem originálního Zaručeně prvního lanžhotsko-českého slovníku.

Detektivka odehrávající se na jihu Moravy, je psaná v ich-formě. „Při tvorbě jsem vycházel z několika věcí, které by detektivka měla obsahovat. Tedy neobvyklou vraždu, jejíž způsob by šokoval, a také zápletku. V každém pořádném krimi by totiž mělo jít vyšetřovateli o život,“ tvrdí Králík.

Lokomotiva Siemens Vectron.
Plus pro bezpečnost na železnici. Vectron uspěl při testu na trati přes Břeclav

Postava vyšetřovatele je pak inspirovaná typicky severskými detektivkami. „Víte, rozčiluje mě, že v severských kriminálních příbězích je vyšetřovatel vždy nějakým způsobem vyšinutý. Buď je alkoholik, nebo má psychické problémy. No a tak jsem si řekl, že i ten můj by tedy měl mít nějakou úchylku. Tak jsem z něj udělal sukničkáře. Zkrátka je na hodně na ženské. Když si moje žena přečetla první stránky knihy, nějakou dobu se mnou kvůli tomu dokonce odmítala mluvit,“ směje se autor.

Jeho paní byla spolu se dvěma dcerami a bývalým kolegou, kamarádem a kreslířem Milanem Kocmánkem, vůbec prvním čtenářem a kritikem. Prvotinu, kterou vydalo brumovické nakladatelství Carpe diem, měl Králík napsanou během dvou tří měsíců. „Začal jsem v době, kdy se nedá jít ani na ryby, ani do vinohradu. Tvořil jsem tedy asi od listopadu do února předloňského roku. Ovšem se vším všudy to trvalo tak rok, než byla kniha hotová,“ říká Břeclavan, který má zkušenosti spíše se psaním kratších textů. Především povídek či historek.

Jak zdůrazňuje, rád by, aby jeho příběh školství pouze nekritizoval, ale aby nabízel i možná řešení. I to je jeden z důvodů, proč by chtěl, aby měla netradiční detektivka pokračování. „Připravenou mám knihu Milovníci vína z prostředí vinařské školy. Rozepsaní jsou pak Milovníci knížek, což je krimi odehrávající se na půdě základní školy. No a kdyby měl vydavatel zájem, rád bych pokračoval Milovníky hraček z prostředí školky a Milovníky řízků z prostředí školní jídelny,“ překvapuje učitel v důchodu.

Nové autobusy v barvách Jihomoravského kraje.
Noví dopravci s novými autobusy: začnou jezdit hlavně na Břeclavsku

Již od prvního příběhu spolupracuje hlavní postava vyšetřovatele s policií. „Jeho parťákem je major Polák, což je Rom. Protože zrovna doma řeší, do které školy poslat v Brně svou budoucí prvňačku, chce se s ním poradit. Dostane se mu odpovědi, aby si na internetu vyhledal poslední inspekční zprávy a podle nich si vybral školu. Ale ne tu, která má nejpozitivnější hodnocení. Právě naopak. Tu, která ho má nejhorší. Ve druhém díle mu pak Polák děkuje za radu. Dítě je spokojené, rodičům se líbí přístup učitelů a celkově atmosféra ve škole. A to je ten paradox, který mě celý život štval. Přišlo mi totiž, že inspekce vždy sledovala pouze podružné věci, které nevypovídaly o tom, zda se děti ve škole něco naučí, a zda se to naučí rády. Trochu jsem si tak vyrovnal účty,“ směje se Králík.

Psaní knih bere jako další ze svých životních etap. „Jednou z nich byla škola. Tu jsem uzavřel v roce 2017. Ted už se mi po ní nestýská. Tou další byl filmový klub, který jsem tady v Břeclavi dělal. A stejně tak basketbal, který jsem vedl. Tak třeba mně teď začíná etapa psaní, která mě taky po dvaceti letech přestane bavit,“ říká šibalsky osmašedesátiletý spisovatel.

Jak přiznává, sám nyní na čtení knížek spíše zanevřel. „Poslední dobou čtu s nadsázkou snad jen jídelní lístky. Ale ne, vážně, nechci číst, abych nebyl v tvorbě ovlivněný. Chci zůstat tabula rasa, tedy nepopsaný list,“ uzavírá Břeclavan.