Život se pohybuje se ve třech rovinách: v minulé, současné a budoucí. O těch prvních dvou už ledaco víme, třetí je podobna zamčené skříňce, ke které nemáme klíč a neznáme ani její obsah.
Říká se, že dětství nás určuje jednou provždy a pro nás, kteří jsme překročili práh dospělosti dříve či později, zůstává už zamčenou skříňkou, jejíž obsah známe a tentokrát k ní máme i klíč. Stačí jen odemknout a můžeme vytahovat jednu vzpomínku za druhou, usmívat se i mračit, ale stejně na všechno ošklivé většinou zapomínáme, mnohdy ani neukládáme, takže nám zbývá úsměv.
Začátkem prázdnin otevírám pravidelně svoji skříňku dětství s nostalgií a marnou touhou vrátit se o pár desítek let zpět. První prázdninový den býval nejsladší ze všech, modře a žlutě rozprostřený pod plachtou léta, pichlavý prvními doteky bosých nohou v trávě či po kamení a otevřený nekonečnou volností, a to i přes povinnosti, které každý z nás tehdy měl. Nuda se nekonala, neboť za humny tekla Dyje a byla ke koupání a dny se zdály krátké, nastavované až do tmy vybíjenou na tehdy bezpečné silnici před domem.
Jak rychle utekly dva měsíce svobody! Poslední srpnový týden už býval ve znamení příprav na první zářijový den a následné měsíce školního roku. Nová aktovka nebývala každý rok, pokud nebyl právě rokem prvním, takže loňská či předloňská byla vydrhnuta kartáčem a mýdlem, řádně vysušena a promazána. Taktéž pouzdro a pravítka prošly důkladnou očistou, co na tom, že skvrny od inkoustu zůstávaly věčné, dokoupily se tužky, gumy, pastelky a pera, pokud bylo zapotřebí.
Boty musel každý z nás dostat nové, neboť nohy se přes prázdniny vytáhly nejen do výšky, ale i do délky.
Poslední srpnové dny, kdy už bývalo po žních a hrozny teprve zrály, mě tatínek také brával s sebou na Valašsko. On jel domů a já, aniž jsem tehdy tušila, do kraje svého srdce.
Pořád se mi stýská po prvním zářijovém dnu, kdy léto už vyhořelo a já v bílých podkolenkách, s aktovkou drncající na letně hubených zádech, ztvrdlé paty uvězněné v nových polobotkách, kráčím bez lítosti a s jistou dychtivostí a zvědavostí směrem ke škole.
Bez lítosti proto, že jsme se houfovali všichni jako ty vlaštovky na drátech před odletem. S jistotou, že až se vrátí a postaví či opraví hnízda, co nevidět budou zase prázdniny.
